Článek byl publikován z 2. prosince 2004 v BL
Až uvedené instituce sdělí, že počty těchto závislých předčí „pravé feťáky z ulice“, neměli bychom se divit.
Je na vině nevědomost a pohodlnost lékařů a finanční zisk z pravidelných a spolehlivých závislých pacientů?
Mlžení farmaceutických firem na příbalových letácích týkající se návykovosti léků?
Zneužívání lékařů a léků pacienty?
Lhostejnost zdravotních pojišťoven?
Bohužel nejde jen o výše uvedené léky vyvolávající tělesnou závislost a „psychiatrickou“ oblast zdravotnictví. Psychická závislost na zázračném lékaři a zázračné pilulce je stejně tak svůdná, krátkodobě úlevná a nebezpečná.
Zdravotnictví, které si tento problém neuvědomuje, vytváří příležitost pro vznik panoptika státem uznaných dealerů (lékařů), feťáků (pacientů) a narkomafie (farmaceutů).
Všichni jsou na sobě závislí a radosti i hrůzy takovéhoto fetování platíme povinně z daní a zdravotního pojištění. Kdyby měl tento závislý systém vůli ke změně, odváděl by například významné procento ze zisku farmaceutů na nezávislý výzkum léků. Výzkumné zprávy by byly publikovány ve vědeckých časopisech, a ne jako dnes, kdy je přes 90 % lékařských výzkumů léků přímo či prostřednictvím provizí financováno farmaceutickými firmami a žádný seriozní vědecký časopis je k otištění nepřijme jinak než placenou inzerci.
Ubylo by sice vtípků z kuloárů konferencí, za kterou farmaceutickou firmu určitý lékař daný rok přednáší a zejména někteří vedoucí pracovníci nemocnic a léčeben by museli hledat jiné výnosné vedlejšáky, ale to bychom snad přežili.
Nejhůře se léčí závislost, kterou si pacient neuvědomuje. Jenže kdo je vlastně v takovémto systému nemocný?
Vytvořit funkční systém chránící zdraví i námi vložené peníze do zdravotnictví je odpovědnost politiků, nikoli farmaceutických firem.
Vypadá to, že pojmenovat miliardové úniky peněz je z nějakého důvodu nemístné. Stejně jako otevřeně říkat, že léky nejen léčí. Ale měnit lze jen to, co si uvědomujeme a pojmenujeme.
Největší moc nebýt feťáky máme my – pacienti.
Přiznáme-li si, že nemocný neznamená bezmocný, budeme schopni ocenit i takový přístup lékaře, kdy nám žádné pilulky nepředepíše, a budeme s ním partnersky hovořit o své léčbě a také říkat a prosazovat, co si nepřejeme.
O odpovědnosti za prevenci nemocí nemluvě.
Inspirací ke změně závisláckého systému zdravotnictví nám může být závěr kolegovy přednášky: „…neustálá zdůrazňování kontroly a moci nad pocity, nad druhými lidmi dominuje. Vede k rozvoji addiktivních vzorců ve společnosti, i když z dlouhodobější perspektivy je jasné, že jde o rozhodnutí krátkozraká. A tak nereflektovaný strach a touha po moci, po ovládnutí tohoto strachu na nejrůznějších úrovních, jsou nekonečným živným prostředím pro rozvoj závislosti.“
Jakékoliv závislosti. Nejen na lécích, lékařích, farmaceutech a penězích.
Dušan Dvořák, MMCA
Na půdě Společnosti pro návykové nemoci České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně zazněla před nedávnem ojedinělá přednáška. Přednesl ji vedoucí lékař kliniky návykových nemocí, respektovaný odborník addiktologie (nauka o závislostech) a psychoterapie.
Tématem jeho přednášky byly závislosti na lécích na „běžné civilizační choroby“, jako je nespavost, neklid či úzkosti.
Fóru přítomných byly otevřeně sděleny věci, které odborníci vědí, ale „taktně“ se o nich mlčí.
Že zdravotní poškození pacientů je pří dlouhodobém užívání těchto léků srovnatelné s nelegálními drogami, odvykací příznaky většinou horší než u heroinu.
Ve statistikách závislých se ale tito pacienti až na vyjímky neobjevují. Kdyby lékaři diagnózu závislosti vykázali, přiznali by, že pacientům novou nemoc sami způsobili.
Statistiky spotřeby léků a „léčících se“ pacientů existují. Mají je k dispozici zdravotní pojišťovny a pokud chce, tak i ministerstvo zdravotnictví.Tématem jeho přednášky byly závislosti na lécích na „běžné civilizační choroby“, jako je nespavost, neklid či úzkosti.
Fóru přítomných byly otevřeně sděleny věci, které odborníci vědí, ale „taktně“ se o nich mlčí.
Že zdravotní poškození pacientů je pří dlouhodobém užívání těchto léků srovnatelné s nelegálními drogami, odvykací příznaky většinou horší než u heroinu.
Ve statistikách závislých se ale tito pacienti až na vyjímky neobjevují. Kdyby lékaři diagnózu závislosti vykázali, přiznali by, že pacientům novou nemoc sami způsobili.
Až uvedené instituce sdělí, že počty těchto závislých předčí „pravé feťáky z ulice“, neměli bychom se divit.
Je na vině nevědomost a pohodlnost lékařů a finanční zisk z pravidelných a spolehlivých závislých pacientů?
Mlžení farmaceutických firem na příbalových letácích týkající se návykovosti léků?
Zneužívání lékařů a léků pacienty?
Lhostejnost zdravotních pojišťoven?
Bohužel nejde jen o výše uvedené léky vyvolávající tělesnou závislost a „psychiatrickou“ oblast zdravotnictví. Psychická závislost na zázračném lékaři a zázračné pilulce je stejně tak svůdná, krátkodobě úlevná a nebezpečná.
Zdravotnictví, které si tento problém neuvědomuje, vytváří příležitost pro vznik panoptika státem uznaných dealerů (lékařů), feťáků (pacientů) a narkomafie (farmaceutů).
Všichni jsou na sobě závislí a radosti i hrůzy takovéhoto fetování platíme povinně z daní a zdravotního pojištění. Kdyby měl tento závislý systém vůli ke změně, odváděl by například významné procento ze zisku farmaceutů na nezávislý výzkum léků. Výzkumné zprávy by byly publikovány ve vědeckých časopisech, a ne jako dnes, kdy je přes 90 % lékařských výzkumů léků přímo či prostřednictvím provizí financováno farmaceutickými firmami a žádný seriozní vědecký časopis je k otištění nepřijme jinak než placenou inzerci.
Ubylo by sice vtípků z kuloárů konferencí, za kterou farmaceutickou firmu určitý lékař daný rok přednáší a zejména někteří vedoucí pracovníci nemocnic a léčeben by museli hledat jiné výnosné vedlejšáky, ale to bychom snad přežili.
Nejhůře se léčí závislost, kterou si pacient neuvědomuje. Jenže kdo je vlastně v takovémto systému nemocný?
Vytvořit funkční systém chránící zdraví i námi vložené peníze do zdravotnictví je odpovědnost politiků, nikoli farmaceutických firem.
Vypadá to, že pojmenovat miliardové úniky peněz je z nějakého důvodu nemístné. Stejně jako otevřeně říkat, že léky nejen léčí. Ale měnit lze jen to, co si uvědomujeme a pojmenujeme.
Největší moc nebýt feťáky máme my – pacienti.
Přiznáme-li si, že nemocný neznamená bezmocný, budeme schopni ocenit i takový přístup lékaře, kdy nám žádné pilulky nepředepíše, a budeme s ním partnersky hovořit o své léčbě a také říkat a prosazovat, co si nepřejeme.
O odpovědnosti za prevenci nemocí nemluvě.
Inspirací ke změně závisláckého systému zdravotnictví nám může být závěr kolegovy přednášky: „…neustálá zdůrazňování kontroly a moci nad pocity, nad druhými lidmi dominuje. Vede k rozvoji addiktivních vzorců ve společnosti, i když z dlouhodobější perspektivy je jasné, že jde o rozhodnutí krátkozraká. A tak nereflektovaný strach a touha po moci, po ovládnutí tohoto strachu na nejrůznějších úrovních, jsou nekonečným živným prostředím pro rozvoj závislosti.“
Jakékoliv závislosti. Nejen na lécích, lékařích, farmaceutech a penězích.
Dušan Dvořák, MMCA