Mgr. Dominika Kovaříková, advokátka

ČAK: 12414, IČ: 73950211

kancelář: Olomouc, Riegrova 14

tel.: 603 279 603

e-mail: kovarikova@akkovarikova.cz

č.ú. 2400036044/2010

Ústavní soud České republiky

Joštova 8

660 83 Brno 2

Ústavní stížnost

Návrh na zrušení

usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2011, č.j. 8 Tdo 1231/2011-55

rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2011, č.j. 3 To 25/2011

rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 10. 2010, č.j. 2T 104/2010-352

spojená s návrhem na zrušení

§ 283, § 284, § 285 a § 286 trestního zákoníku

a § 24 písm. a) zák.č. 167/1998 Sb.

a návrhem na položení předběžné otázky Evropskému soudu Nejvyšším soudem

Stěžovatel:

Mgr. Dušan Dvořák, nar. 12. 1. 1962

bytem Ospělov 6, 798 55 Ludmírov

pro doručování pošty Tylova 2, 779 00 Olomouc

zast. Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou

se sídlem 772 00 Olomouc, Riegrova 14

Účastník řízení:

1) Nejvyšší soud ČR

2) Krajský soud v Brně

3) Okresní soud v Prostějově

Přílohy: plná moc

usnesení Nejvyššího soudu ČR

rozsudek Krajského soudu v Brně

rozsudek Okresního soudu v Prostějově

stránky 4 a 6 z časopisu Konoptikum, č. 27 z února 2012

Výroční zpráva o stavu ve věcech drog v ČR v roce 2010

Vyhotoveno: 3x

Dne 27. 10. 2010 uznal Okresní soud v Prostějově rozsudkem č.j. 2T 104/2010-352 stěžovatele vinným tím, že neoprávněně vyrobil, jinak jinému opatřil, a pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku a čin spáchal ve větším rozsahu, čímž spáchal zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovateli výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let a podle § 70 odst. 1 písm. a), písm. b) trestního zákoníku byl stěžovateli současně uložen trest propadnutí věci, a to

- 18,85 g sušené rostlinné hmoty v obálce ogatech č. 0082525, jak byla předána do skladu OMTZ Frýdek – Místek dne 15. 9. 2009

- 1776,81 g sušené rostlinné hmoty zelené barvy a stonky (původně označeno jako stopa č. A-1)

- 2690,80 g. sušené rostlinné hmoty zelené barvy společně se stonky a semeny (původně označeno jako stopa č. A-2)

- 35,31 g sušené rostlinné hmoty zelené barvy (původně ozačeno jako stopa č. A-3)

- 8,88 g sušené rostlinné hmoty zelené barvy společně s kořeny a stonky (původně označeno jako stopa č. A-4)

- 694,69 g sušené rostlinné hmoty zelené barvy společně se stonky a semeny (původně označeno jako stopa č. A-5)

- 11,81 g sušené rostlinné hmoty zelené barvy společně se stonky (původně označeno jako stopa č. A-6)

- 19947,50 g sušené rostlinné hmoty zelené barvy se stonky a semeny (původně označeno jako stopa č. B-1), jak byly tyto stopy původně označené č. A-1 až A-6 a B-1 předány do skladu OMTZ Frýdek – Místek dne 12. 11. 2009.

Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 3 To 25/2011 ze dne 9. 3. 2011 nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal po úpravě skutku vinným tím, že se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustil v úmyslu jinak jinému opatřit a pro jiného přechovávat omamnou a psychotropní látku a čin spáchat ve značném rozsahu a jednak neoprávněně vyrobil, jinak jinému opatřil a pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku a čin spáchal ve značném rozsahu, čímž spáchal zvlášť závažný zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm c) trestního zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což jej odsoudil podle § 283 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců a byl mu podle § 70 odst. 1 písm. a), písm. b) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci (totožně jako uvedeno v rozsudku Okresního soudu v Prostějově).

Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 2011, č.j. 8 Tdo 1231/2011-55 bylo dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto dovolání stěžovatele.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo stěžovateli, respektive jeho obhájci, doručeno dne 27. 12. 2011, 60-denní lhůta pro podání ústavní stížnosti dle ust. § 72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu uplyne 25. 2. 2012.

Proti všem výše uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel tuto

ú s t a v n í s t í ž n o s t

v níž namítá porušení především

- čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), podle nějž se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější

- čl. 31 LZPS, podle nějž má každý právo na ochranu zdraví

- čl. 15 odst. 2 LZPS, podle nějž svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena,

- čl. 1 LZPS, podle nějž jsou lidé svobodní a rovni v důstojnosti i v právech

- čl. 4 odst. 4 LZPS, podle nějž při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu; taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

- čl. 38 odst. 1 LZPS, podle nějž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci

- čl. 36 LZPS, právo na spravedlivý proces

Stěžovatel by na tomto místě rád poukázal na to, že za stejné jednání, za jaké byl odsouzen, je nyní opět trestně stíhán a v nejbližší době bude opět souzen (sp.zn. Okresního soudu v Prostějově – 2 T 65/2011), takže žádá laskavě Ústavní soud o přednostní vyřízení této ústavní stížnosti, o níž věří, že může mít vliv i na právě probíhající trestní řízení.

II.

Porušení čl. 39 LZPS

Podle čl. 39 LZPS „jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“

Trestní zákoník v § 283 odst. 1 říká, že trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy se dopustí ten, „kdo neoprávněně vyrobí, doveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek osahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed“. Z uvedeného vyplývá, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jedná způsobem popsaným v citovaném ustanovení bez příslušného oprávnění (povolení). Ohledně konopí pak platí, že „se zakazuje pěstovat druhy a odrůdy rostliny konopí (rod Cannabis), které mohou obsahovat více než 0,3% látek ze kupiny tetrahydrokanabinolů“ (§ 24 písm. a) zák.č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, dále jen „zákon o NL“) a jak uvádí Ministerstvo zdravotnictví ČR ve svém rozhodnutí, povolení pěstovat konopí s obsahem nad 0,3% THC český právní řád nezná, což Nejvyšší soud nevzal v potaz, přestože se na rozhodnutí MZ ČR odvolával. Povolení k zacházení s omamnými látkami a jedy (bez výjimky) pak upravuje ust. § 5 zákona o NL. Dle odstavce 5 tohoto ustanovení, který se týká konopí, se „povolení k zacházení nevyžaduje k získávání, skladování a zpracování konopí k účelům průmyslovým (pro vlákna a semena) a pokusnickým, jakož i k obchodu s konopím za těmito účely“. V tomto zákoně, avšak ani nikde jinde, však termín „pokusnictví“ definován není. Stěžovatel se však domnívá, že právě jeho jednání lze pod pokusnictví podřadit. Stěžovatel od roku 2000 marně žádal MZ ČR o vydání povolení k pěstování konopí k vědeckovýzkumným účelům, v roce 2008 založil s lékaři a dalšími vysokoškolsky vzdělanými odborníky výzkumnickou farmu léčivých genetik konopí v Ospělově a odbornou společnost Konopí je lék,o.s., která měla vědeckovýzkumnou činnost léčivých účinků konopí registrovánu ve stanovách, státním orgánům stěžovatel předem hlásil ůmysl pěstovat léčivé odrůdy konopí, jejich pěstování a vyrábění léčebných mastí, tinktur, zeleného prášku, čaje apod. Prostřednictvím těchto preparátů se pak snažil léčit nebo alespoň zmirňovat utrpení nemocných včetně svého vlastního chronického onemocnění. Výroba nových léčebných preparátů vždy čerpala z předchozích zkušeností s aplikací již vyrobených preparátů, často docházelo k jejich inovaci, úpravě postupů tak, aby léčebný účinek se zlepšoval a stěžovatel jako pravděpodobně první na světě publikoval s MUDr. Irinou Huberňákovou kasuistiku neamputace končetin u tzv. diabetické nohy pomocí konopné masti (až 3000 amputací ročně), což soudy i OČTŘ bagatelizovaly a ignorovaly. Právě výše popsané jednání lze dle názoru stěžovatele podřadit pod termín „pokusnictví“.

Stěžovatel je proto přesvědčen, že jeho jednání nebylo zakázané, že k zacházení s konopím povolení nepotřeboval, a tudíž ani nemohl s konopím nakládat (vyrábět, zprostředkovávat apod.) neoprávněně. Z uvedeného je zřejmé, že se tedy nemohl dopustit jednání popsaného v § 283 trestního zákoníku. Jestliže byl za takové jednání trestně stíhán a nakonec shledán vinným spácháním trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, pak tento postup orgánů činných v trestním řízení a následné odsouzení stěžovatele je v rozporu s čl. 39 LZPS.

III.

Porušení čl. 40 odst. 6 LZPS

Dle čl. 40 odst. 6 LZPS se „trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je pro pachatele příznivější“.

Jednání, pro něž byl stěžovatel trestně stíhán a nakonec uznán vinným a odsouzen, bylo ukončeno v roce 2009, tj. za účinnosti zákona č. 140/1961, trestního zákona (dále jen „starý TZ“). O vině a trestu stěžovatele však bylo rozhodováno až v roce 2010, tj. za účinnosti nového trestního zákoníku. Úkolem orgánů činných v trestním řízení tedy bylo v souladu s § 2 odst. 1 trestního zákoníku posoudit, podle jakého zákona má být jednání stěžovatele hodnoceno – zda podle zákona platného a účinného v době ukončení jednání (starého TZ), nebo podle nového trestního zákoníku.

Tomuto posouzení se věnoval již Okresní soud v Prostějově, kdy svůj postup a rozhodnutí o tom, podle jakého předpisu postupovat, vysvětlil a odůvodnil na str. 8 rozsudku (rozsudek č.j. 2T 104/2010-352). Zde uvádí, že se zabýval především tím, jaký trest lze stěžovateli za jím spáchané jednání uložit, a došel k závěru, že z hlediska ukládání trestů je pro něj výhodnější postupovat dle nového trestního zákoníku, neboť mu bude možno uložit podmíněný trest odnětí svobody (který podle nového trestního zákoníku je možno podmíněně odložit trest odnětí svobody ve výši do 3 let s tím, že podle starého TZ bylo možno podmíněně odložit pouze trest odnětí svobody do 2 let. Trest odnětí svobody do 3 let bylo možno podmíněně odložit pouze za současného stanovení dohledu probačního úředníka. Z tohoto porovnání okresní soud vyvodil, že pro stěžovatele je příznivější aplikovat na jeho jednání nový trestní zákoník.

S tímto postupem a argumentací však stěžovatel zásadně nesouhlasí. Trestní právo do konce roku 2009 bylo ovládáno materiálním pojetím trestného činu, kdy trestným byl pouze takový čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákona a který je zároveň nebezpečný pro společnost (§ 3 odst. 1 starého TZ). Okresní soud se v případě stěžovatele nezabýval případnou nebezpečností jeho jednání pro společnost, tj. tím, zda by při použití starého TZ bylo jeho jednání považováno za trestné.

Dle názoru stěžovatele tím došlo k porušení čl. 40 odst. 6 LZPS, neboť nebylo jednoznačně prokázáno, že použití nového trestního zákoníku je pro stěžovatele výhodnější, když nebylo posuzováno hledisko aplikace institutu společenské nebezpečnosti činu. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho jednání společensky nebezpečné nebylo, ale bylo naopak společensky velmi prospěšné, když poskytoval léčebné konopí na doporučení lékaře osobám, které trpí nejrůznějšími chorobami neléčitelnými současným zdravotnickým systémem a užívání léčivého konopí nemocným jednoznačně prospívá včetně efektivní samoléčby chronické nemoci samotného stěžovatele, kde stávající zdravotnická pomoc zcela selhala a zhoršila zdravotní stav.

Stěžovatel by na tomto místě chtěl připomenout, že před provedením domovní prohlídky dne 18. srpna 2009 orgány činné v trestním řízení ve spisu dne 13. srpna 2009 uvedly odkaz na stěžovatelem vedený web www.konopijelek.cz s dokladem vysoké profesní odbornosti stěžovatele, věděly, že stěžovatel společně s odbornou společností Konopí je lék, o. s. zahájil výzkum „Konopí je lék“ a že plánuje v říjnu 2009 turné s předními zahraničními lékaři, vědci a cannabisterapeuty. Zpráva Národní protidrogové centrály obsažená ve spise z 28. září 2009 pak potvrdila, že odborná společnost Konopí je lék, o.s. otevřela v Praze za účasti pražského primátora první konopnou lékárnu „Konopná apatyka královny koloběžky první“, kde bylo léčivé konopí vydáváno vždy na doporučení lékaře. Ještě před podáním obžaloby orgány činné v trestním řízení věděly, že stěžovatel byl za vzdělávání veřejnosti v léčbě konopím oceněn dne 4. 12. 2009 premiérem Janem Fischerem na návrh Vládního výboru pro zdravotně postižené. Rektor Palackého univerzity prof. Lubomír Dvořák u soudu dosvědčil, že od jara 2009 se stěžovatelem plánoval uskutečnit po sklizni v září 2009 schůzku na Lékařské fakultě UP ohledně výzkumného programu „Konopí je lék“ a že výzkum vedený stěžovatelem rektorovi univerzity písemně doporučil přední český vědec – znalec léčivých kanabinoidů Lumír Ondřej Hanuš z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě.

Dále Okresní soud Prostějov obdržel v trestním řízení v září 2010 dopis primátora města Olomouce Martina Novotného, ve kterém primátor doložil vysokou společenskou prospěšnost jednání stěžovatele v posledních 20 letech při spolupráci s Univerzitou Palackého na řadě výzkumných, terapeutických a vzdělávacích aktivitách a pořadatelství mezinárodních odborných konferencí. Jak bylo Nejvyššímu soudu rovněž známo, podpůrné stanovisko pro stěžovatele rovněž písemně doložila Asociace českých nevládních organizací A.N.O., transatlantická asociace soudců, státních zástupců a policistů proti prohibici LEAP a Národní protidrogový koordinátor Úřadu vlády ČR.

Z výše uvedeného nelze dovodit jiný závěr, než že jednání stěžovatele nejen že nebylo nebezpečné pro společnost, ale naopak ještě společnosti prospívalo.

Orgány činné v trestním řízení neprokázaly, že by stěžovatel pěstoval, používal a poskytoval rostliny léčebného konopí k jiným účelům, než k alternativní léčbě, výzkumu a osvětě veřejnosti či vzdělávání rodinných příslušníků nemocných. V tomto světle stěžovatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2008, sp.zn. 3 Tdo 52/2008, kde Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že „jestliže rostlina konopí setého byla pěstována a dále zpracovávána výlučně pro potřeby alternativní léčby, pak s ohledem i na ostatní okolnosti mající vliv na konkrétní společenskou nebezpečnost činu lze učinit závěr, že není naplněn materiální znak takového činu (§ 3 odst. 2, 4 tr.zák.)“. I s ohledem na tento judikát stěžovatel namítá, že při rozhodování, jaký zákon by měl být na jeho jednání aplikován, měla být posuzována také společenská nebezpečnost jeho jednání. Tak se nestalo a orgány činné v trestním řízení včetně soudů všech stupňů, které ve věci rozhodovaly, porušily ústavně garantované právo na určování trestnosti činu a aplikace takové normy, která je pro pachatele příznivější. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě měl být jednoznačně použit starý TZ, když nový trestní zákoník pro něj příznivější být nemůže, neboť nezohledňuje materiální stránku trestného činu, a to nebezpečnost činu pro společnost.

Rozhodnutí Krajského soudu v Brně se navíc jeví jako zmatečné, neboť ve výrokové části uvádí, že se stěžovatel „dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu...“. Z tohoto textu by tedy mělo být dovoditelné, že se orgány činné v trestním řízení, nebo přinejmenším krajský soud, zabývaly společenskou nebezpečností jednání stěžovatele, tedy že na jeho jednání aplikovaly starý trestní zákon. Nicméně stěžovatel byl i v rozsudku krajského soudu uznání vinným spácháním zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, tedy ze spáchání trestného činu dle nového trestního zákoníku, který materiální znak trestného činu (společenskou nebezpečnost) neobsahuje. Rozhodnutí krajského soudu tak nemá oporu v provedeném dokazování, neboť soudy se otázkou společenské nebezpečnosti činu nezabývaly, avšak v odsuzujícím rozsudku je tato zmíněna.

Obžaloba a soudy všech stupňů vůbec nebraly v potaz fakt sdělovaný stěžovatelem, že existuje cca 2000 odrůd konopí s mnohdy zcela protichůdnými účinky a reakcemi na lidský organismus, jednotlivé odrůdy konvenují s konkrétními onemocněními, což jsou vysoce odborné informace, které obžaloba a soud vůbec nezohlednily stejně jako objevy endogenního kanabinoidního receptorového systému člověka, který vysvětluje léčivost konopí, respektive fytokanabinoidů v rostlině obsažených.

Na tomto místě je potřeba rovněž uvést fakt, že konopí je jednou z nejbezpečnějších používaných léčivek, což potvrzuje celá řada vědeckých studií a odborných publikací a jeho rizika při používání pouze květu samičích rostlin jako tzv. marihuany s vyšším obsahem THC má pro nemocné naprosto zanedbatelná rizika, naopak pozitivní reakci u více než 250 nemocí.

Stěžovatel jako původní profesí adiktolog a psychoterapeut, který byl na počátku 90 let autorem prvních publikací pro pedagogy a rodiče v prevenci drogových závislostí a byl spoluzakladatelem odborně vysoce ceněných léčebných programů pro drogově závislé a odborných prací (cena britské vlády a Tonyho Blaira, 2000, cena ministra Vladímíra Špidly 2002 apod.) navíc lépe než kdo jiný znal rizika a nebezpečnost konopí pro společnost a jednotlivce.

Když byl čin stěžovatele kvalifikován dle nového trestního zákoníku platného od ledna 2010, obžaloba i soud odmítly aplikovat ustanovení o přípustném riziku dle nového trestního zákoníku § 31, odst 1, přestože věděly o profesní kvalifikaci a postavení stěžovatele jako ředitele Edukativní konopné kliniky v Praze.

Článek IV.

Porušení čl. 36 odst. 1 LZPS

Dle čl. 36 odst. 1 LZPS: „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“.

Stěžovatel, členové jeho rodiny a členové odborné společnosti Konopí je lék,o.s. opakovaně marně žádali policii, státní zastupitelství a soud, aby vysvětlily extrémní úbytek zabavené zelené konopné sušiny v prostějovských policejních skladech, kdy se celkový objem cca 310 kg zabavené přepočtené zelené sušiny (květ, okvětí, listy) odebrané dne 18. srpna 2009 v Ospělově na výzkumnické farmě manželů Dvořákových zredukoval v policejních skladech na pouhých 25 kg konopí určených propadnutí státu.

Jak bylo Nejvyššímu soudu známo, teprve když v červnu 2011 Policejní prezidium Policie ČR nařídilo věc šetřit, vedoucí prostějovského OSZ policejní šetřeni zastavila jako nedůvodné.

V tomto kontextu je potřeba rovněž uvést, že množství THC bylo policii měřeno v rozporu s Nařízením vlády 455/2009 Sb., které v Příloze 1, písmeno A, článek 1 uvádí, že je zakázáno pěstovat odrůdy konopí, které obsahují více než 0,3 % látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů z celkové hmotnosti rostliny.

Přestože by tato aplikace právní úpravy platná od roku 2010 při policejním měření jasně doložila, že celkový objem rostlin a sušiny zabavený stěžovateli neobsahoval více než 0,3 % látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů, bylo zabavené konopí na obsah THC měřeno ryze účelově pouze ze samičích květů a zřejmě pouze některých jako tzv. marihuana, neboť zabavené množství představovalo v celkovém objemu nejméně 70 - 80 kg sušeného samičího květu, nikoliv 25 kg, které jsou uvedeny k propadnutí státu.

Soudy všech stupňů však k tomuto zákonnému postupu, který do roku 2010 nebyl nijak zákonem upraven a je dodnes porušován aplikací pouhé policejní metodiky k měření THC pouze ze samičího kvetu, odmítaly přihlédnout a nežádaly věc řádně vyšetřit a vysvětlit a porušily tak vůči stěžovateli právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 LZPS.

Porušení čl. 31 LZPS

Dle článku 31 LZPS „každý má právo na ochranu zdraví“. Listina základních práv a svobod neobsahuje žádnou možnost omezení tohoto základního práva, např. že se fyzická osoba musí léčit ve standardním zdravotním systému a nesmí pečovat o své zdraví. Nikomu není, a ani nesmí být bráněno, aby se léčil svépomocí nebo alternativními způsoby.

Z hlediska českého práva konal stěžovatel, jak soudu uvedl, dle zákonných povinností kladených na občany ČR v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (Čl. II a Čl. III, zejména pak § 8 písm. a) a písm. b) a § 9 ods. 4) písm. b).

Stěžovatel svým jednáním poskytoval sobě i jiným občanům zapojeným do výzkumu na základě lékařského doporučení tzv. „léčebné konopí“, které stěžovateli, jeho rodině a osobám zapojeným do výzkumného programu „Konopí je lék“ jednoznačně a dle doloženého svědectví lékařů prospívalo. Toto bylo prokázáno rovněž svědeckými výpověďmi nemocných. O tom, že stěžovatelem pěstované léčivé konopí nebylo určeno k šíření toxikomanie jako tzv. marihuana, svědčí skutečnost, že konopí bylo zpracováváno včetně samičích odrůd téměř neobsahujících kanabinoid THC, listí a okvětních lístků obou pohlaví rostlin konopí obsahujících zejména léčivý neomamný kanabinoid CBD a nebylo pěstováno pod umělým osvětlením na maximální podíl THC a ani tak nebylo zpracováno.

Jak stěžovatel již mnohokrát před soudy potvrdil – THC nebylo jedinou látkou, kvůli níž rostliny pěstoval, nicméně určitý podíl THC v rostlinách být musel, aby měly léčebné účinky, což zkušenost a vědecké studie jednoznačně dokládají a dokazují.

Soudu bylo známo a bylo doloženo osobním a písemným svědectvím lékaře i manželkou stěžovatele, že se stěžovatel úspěšně léčí konopím z těžkého chronického onemocnění, kde mu stávající zdravotnická léčba způsobila zhoršení zdravotního stavu včetně hospitalizace. V současné době je však v důsledku jednání orgánů činných v trestním řízení stěžovatel již téměř tři čtvrtě roku v pracovní neschopnosti.

Jak bylo OS Prostějov a Nejvyššímu soudu doloženo lékařem soudním znalcem, jednáním prostějovských orgánů činných v trestním řízení, které konopí na výzkumnické farmě znehodnotily nejen v roce 2009, ale i v letech 2010 a 2011, došlo k předčasným a k bolestným úmrtím a zdravotnímu poškození osob zapojených do výzkumného programu „Konopí je lék“. Konkrétně předčasně a bolestně zemřela například u soudu svědčící onkologicky nemocná Olga Novotná, která OS Prostějov doložila lékařskou zprávu s mizejícím nádorovým onemocněním po léčbě konopím, avšak díky znehodnocení konopí a nemožnosti snášet oficiální léčbu chemoterapeutiky nádorové onemocnění začalo znovu bujet a Olga Novotná zcela zbytečně a předčasně zemřela.

VI.

Porušení čl. 15 odst. 2 LZPS

Dle článku 15 odst. 2 LZPS je „svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby zaručena“. Svoboda vědeckého bádání spočívá mj. v provádění pokusů, tj. pokusnictví. Stěžovatel zde odkazuje na svou argumentaci užitou v čl. II ústavní stížnosti, neboť jestliže byl trestně stíhán za pokusnictví, k němuž však není dle § 5 odst. 5 zákona o NL potřeba povolení, byla tím zasažena jeho ústavně zaručená svoboda vědeckého bádání.

Stěžovatel soudu doložil od roku 2000 žádal Ministerstvo zdravotnictví ČR o vydání povolení k výsadbě konopí s obsahem nad 0,3% THC k vědecko – výzkumným účelům, MZ ČR jej nevydalo s argumentací, že takové povolení český právní řád nezná, byť je toto uvedeno v trestním právu jako podmínka legálního jednání. Tím však byla zcela a absolutně porušena práva stěžovatele bádat nad léčivými genetikami konopí a jejich účinky, pokud soudy argumentaci dle § 5 odst. 5 zákona o NL neuznaly. MZ ČR i Nejvyšší soud v dané souvislosti argumentuje, že stěžovatel neměl rovněž povolení k zacházení s konopím, avšak neuvádí, že do roku 2012 MZ ČR k tomuto účelu povolení žádnému subjektu nevydalo mj. pro extrémní finanční náročnost dovolující získat takovéto povolení pouze bohaté farmaceutické firmě s nákladnými laboratořemi, nikoliv občanům, kteří používají jednoduché receptury, které zvládne zajistit každý průměrný bylinkář. Stěžovatel se ve vědeckovýzkumné práci zaměřoval zejména na konopnou mast s obsahem THC s jasně doloženými pozitivními účinky na desítky nemocí, která navíc ani nejde zneužívat k toxikomanickým účelům, protože je vyráběna z lékařské vazelíny.

VII.

Porušení čl. 1 LZPS

Dle čl. 1 LZPS jsou „lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“. Stěžovatel namítá porušení jeho ústavně zaručeného práva na důstojnost, k němuž mělo dojít postupem a přístupem orgánů činných v trestním řízení, které v průběhu celého trestního stíhání a řízení nepřihlížely k účelům, k jakým léčivé konopí pěstoval a společně se členy odborné společnosti nemocným spoluobčanům poskytoval, ale od počátku na stěžovatele pohlížely s presumpcí viny jako na člověka, který má v úmyslu šířit toxikomanii a prodávat marihuanu. Takový přístup stěžovatel razantně odmítá, neboť jej sám odsuzuje a v odborné společnosti Konopí je lék,o.s. zavedl přísná kriteria, která by takovému jednání zamezila.

Stěžovatel se od počátku hájil tím, že léčivé konopí pěstuje a nabízí za účelem léčby nebo zmírnění projevů nemocí, k osvětě veřejnosti a vědeckovýzkumným účelům, což bylo řadou svědků potvrzeno. Přestože se za stěžovatele postavila řada odborníků, lékařů, vědců a nemocných, celé trestní řízení vedlo k veřejné denunciaci stěžovatele a jeho rodiny jako dealerů drog, stěžovatel byl odborně i sociálně haněn jako kriminální živel a bylo mu vyhrožováno až desetiletým trestem odnětí svobody, nemohl řádně vykonávat práci a zvyšovat svou odbornost apod., přestože do výzkumu investoval rodinné úspory a rodina jej podporovala.

Přestože soudy věděly o opakovaných marných žádostech stěžovatele o policejní ochranu občanů zapojených do výzkumného programu „Konopí je lék“, musela rodina stěžovatele v letech 2009 – 2011 na výzkumnické farmě v Ospělově strpět tři domovní prohlídky s odebráním léčivého konopí a jeho produktů.

VIII.

Porušení čl. 36, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 LZPS

Stěžovatel se v této části ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu z důvodu jeho rozporu s právem na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 LZPS, s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 LZPS a v důsledku i se zásadou nulla poena sine lege dle čl. 39 LZPS. K tomuto rozporu došlo na základě porušení povinností vyplývající pro Nevyšší soud z práva Evropské unie (dále jen“EU“).

Porušení základního práva zákonného soudce spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud nepoložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) předběžnou otázku dle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), ačkoli byl k tomu povinen, jelikož 1) jeho rozhodnutí záviselo na výkladu práva EU, přičemž nebyly splněny výjimky judikatury Soudního dvora, jež zprošťují vnitrostátní soudy od povinnosti předběžnou otázku položit a 2) rozhodoval jako soud poslední instance, tedy slovy čl. 267 odst. 3 SFEU jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky (srov. nález ÚS 1009/08 ze dne 08.01.2009.ve věci Pfizer, body 22 a 30).

Skutečnost, že se Nejvyšší soud ve svém usnesení vypořádal s návrhem stěžovatele na položení předběžné otázky použitím odůvodnění, jehož nesprávnost stěžovatel v rámci dovolání explicitně namítal a doložil, je dále příčinou porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces (srov. nález ÚS 2738/07 ze dne 24.7.2008, stejně jako uvedený nález ve věci Pfizer, body 27 a 30).

V důsledku tím byla dále porušena ústavněprávně zaručena zásada nulla poena sine lege dle čl. 39 LZPS, dle které „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.“, neboť při řádné aplikaci unijního práva nemohly dotčené soudy dospět k závěru, že je naplněna skutková podstata trestného činu, z jehož spáchání byl stěžovatel uznán vinný.

Sumarizace

V rámci trestního řízení stavěl stěžovatel svojí obhajobu zejména na skutečnosti, že z důvodu nesplnění povinností vyplývající pro ČR z jejího členství v EU, nelze na základě utvrzené judikatury Soudního dvora na stěžovatele nahlížet, jako na osobu, která splňuje skutkovou postatu § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a konkrétně tímto ustanovení doslova stanovenou podmínku, že jedná „neoprávněně“[1].

Za oprávněné jednání nenaplňující skutkovou postatu § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku je bezpochyby třeba považovat povolení k nakládání s návykovými látky vydávané Ministerstvem zdravotnictví na základě zákona o NL, o jehož vydání stěžovatel za lékařskými a vědeckými účely opakovaně, však neúspěšně, žádal.

Ovšem jak bude doloženo podrobněji níže, povolení k zacházení dle § 8 zákona o NL a absolutní zákaz pěstování odrůd rostliny Cannabis s obsahem více než 0,3% látek dle § 24 zákona o NL představuje tzv. technický předpis ve smyslu čl. 1 odst. 3,4 a 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (dále jen „směrnice 98/34“)[2].

Jak bude rovněž doloženo níže, tím, že v rámci novelizace zákona o NL po vstupu České republiky do EU nedošlo k oznámení § 8 a § 24 tohoto zákona Evropské komisi v souladu se směrnicí 98/34, stává se toto ustanovení na základě ustálené judikatury Soudního dvora nevymahatelná[3].

Tím dochází k tomu, že na stěžovatele nelze nahlížet jako na osobu nakládající s návykovými látkami neoprávněně ve smyslu § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, na základě čehož se dotčené soudy a zejména Nejvyšší soud napadnutým usnesením ve vztahu k stěžovateli dopustily nesprávného hmotně právního posouzení a porušení výše uvedených základních svobod.

Pozn.: Za účelem doložení pochybení dotčených soudů a zejména Nejvyššího soudu rozebere stěžovatel v následujícím dotčenou unijně právní problematiku a jejich dopad na český právní řád podrobněji. Nutno dodat, že se stěžovatel do takovýchto podrobností v předchozích fází soudního řízení nepustil. Nicméně, jak vyplývá z vyjádření stěžovatele v předchozích fází soudního řízení, uvedl stěžovatel relevantní skutková a unijně práva hlediska v dostatečné míře, aby dotčené soudy v souladu se zásadou iura novit curia dospěly k nezpochybnitelným a z hlediska právního ke správným závěrům.

Relevantní unijní předpisy – jejich cíl, obsah a důsledky jejich nedodržení

Volný pohyb zboží uvnitř EU je úhelným kamenem evropské integrace[4]. V tomto ohledu stanoví čl. 34 až 36 SFEU a nařízení č. 764/2008[5] zásadu volného pohybu formou vzájemného uznávání, kterou lze výjimečně omezit z důvodů veřejného zájmu, a to pouze při dodržení zásady proporcionality.

Dále je třeba v oblasti volného pohybu zboží zohlednit směrnici 98/34. Tento nástroj se týká dvou tematických oblastí.

Jednak se směrnice 98/34 vztahuje na „technické normy“, přičemž technická norma je dle čl. 1 bod 6 směrnice 98/34 definována jako „technická specifikace přijatá uznaným normalizačním orgánem k opakovanému nebo trvalému použití, jejíž dodržování není závazné …“. Právní režim těchto nezávazných norem je následně uveden v čl. 2 až 7 směrnice 98/34. Jak bude implicitně doloženo níže, předmětná věc se otázky norem ovšem evidentně nijak netýká, oproti tomu, co nesprávně uvádí dopis předsedy vlády ze dne 31. května 2011 č.j. 07066/2011-OSV předložený v dovolání Nejvyššímu soudu.

Dále se směrnice 98/34 vztahuje na tzv. technické předpisy – viz zejména její čl. 1 body 3,4 a 11 a dále čl. 8 až 10 směrnice 98/34. Ačkoliv na základě přídavného jména „technický“ by se mohlo zdá, že se směrnice 98/34 vztahuje jen na skutečně technické aspekty výrobků, jako jsou rozměry a technické vlastnosti, je rozsah pojmu „technický předpis“ širší, neboť zjednodušeně řečeno je základním účelem směrnice 98/34 předejít potencionální překážkám volného pohybu zboží, jež by mohly pramenit z toho, že členský stát přijme v určitém ohledu národní, tj. neharmonizovanou úpravu.

Jak zdůrazňuje judikatura, je cílem směrnice 98/34 „chránit preventivní kontrolou volný pohyb zboží, který je jedním ze základů Evropské unie, a že tato kontrola je potřebná, jelikož technické předpisy, na které se tato směrnice vztahuje, mohou vytvářet překážky obchodu se zbožím mezi členskými státy […][6].

Podle judikatury z čl. 1 bodu 11 směrnice 98/34 vyplývá, že pojem „technický předpis“ zahrnuje tři kategorie, a sice zaprvé „technickou specifikaci“ ve smyslu čl. 1 bod 3 uvedené směrnice, zadruhé „jiný požadavek“, jak je definován v čl. 1 bod 4 této směrnice, a zatřetí zákaz výroby, dovozu, prodeje nebo používání určitého výrobku obsažený v čl. 1 bod 11 téže směrnice[7].

Oproti výše uvedenému, kdy v rámci posuzování vnitrostátní právní úpravy omezující volný pohyb zboží může být tato shledávaná v jednotlivých případech jako odůvodněná na základě hmotně právních aspektů týkající se ochrany legitimního veřejného zájmu[8], stanovuje preventivní informační mechanismus směrnice 98/34 členským státům obecnou oznamovací povinnost, která výjimečně nemusí být dodržovaná v návaznosti na povahu dotčeného předpisu.

Konkrétně čl. 8 odst. 1 směrnice stanoví: „[S] výhradou článku 10, členské státy sdělí neprodleně Komisi každý návrh technického předpisu […]“.

Od této oznamovací povinnosti jsou členské státy prostřeny v případě „kdy takový předpis pouze přejímá úplné znění mezinárodní nebo evropské [pozn. stěžovatele: nezávazné] normy a kdy postačí informace o dotyčné normě“, jak uvádí čl. 8 směrnice 98/34, nebo v případě, že jde o předpis ve smyslu čl. 10 směrnice 98/34, tj. zejména v případě, kdy členský stát 1) „plní závazné právní předpisy Společenství, které vedou k přijetí technických specifikací nebo předpisů pro služby“[9] nebo 2) „plní závazky vyplývající z mezinárodních dohod, které vedou k přijetí společných technických specifikací nebo předpisů pro služby ve Společenství“[10].[11]

Z toho vyplývá, že v případě národních předpisů, tj. neharmonizovaných předpisů, které se neomezují jen na čisté přebírání unijních nebo mezinárodních technických předpisů, je oznamovací povinnosti jasně dána.

Na tom nic nemění skutečnost, že v případě urgence[12] z důvodu např. ochrany zdraví (např. přijímání nových předpisů báňskou správou po výbuchu v dole) jsou členské státy na základě čl. 9 odst. 7 směrnice zproštěny od dodržování lhůt stanovených čl. 9 odst. 1 až 6 směrnice 98/34, během kterých za normálních okolností nesmí návrh předpisu přijmout. Oznamovací povinnost dle čl. 8 však zůstává nedotčena.

Z toho vyplývá, že i v případě, že na straně jedné nějaký návrh vnitrostátního předpisu obsahuje jen jedno jediné ustanovení, které je třeba kvalifikovat jako technický předpis, na straně druhé všechna ostatní ustanovení tohoto návrhu vnitrostátního předpisu technický předpis nepředstavují, je povinnost předpis oznámit dle směrnice 98/34 daná. Tato skutečnost implicitně vyplývá z judikatury Soudního dvora týkající se směrnice 98/34 a zejména z rozsudku ve věci C-390/99 Canal Satélite Digital, v rámci kterého Španělsko stanovilo ve transpozičním předpisu v oblasti přijímačů televizního signálu několik čistě národních požadavků jdoucí nad rámec dotčené směrnice[13].

Dle čl. 12 směrnice 98/34 a dále dle § 5 nařízení vlády č. 339/2002[14] musí být skutečnost, že předpis byl v souladu s procedurou směrnice 98/34 Evropské komisi oznámen, uvedena.

[Důsledek nedodržení oznamovací povinnosti dle směrnice 98/34]

S ohledem na důležitost cíle směrnice 98/34 zabránit překážkám obchodu rozhodl Soudní dvůr po důkladné úvaze v bodě 54 ve věci C-194/94 CIA Security International, že neoznámený technický předpis je nevymahatelný. Tato judikatura je neměněna a v posledních letech měl Soudní dvůr i příležitost ji aplikovat v případě trestních věcech, jako je věc C‑267/03 Lindberg týkající trestního stíhání v případě hracích automatů či ve věci C-20/05 Schwibbert týkající se trestního stíhání za neuvádění označení na kompaktních disků osvědčující dodržování autorských práv.

Relevantní české předpisy

· § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zní:

„(1) Kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem.

(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1

[…]

c. ve značném rozsahu, nebo[…]“

· § 1 zákona o NL zní:

„Předmět úpravy

(1) Tento zákon upravuje v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství 1zacházení s prekursory a pomocnými látkami a stanoví pravomoc a působnost správních orgánů nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem a přímo použitelnými předpisy Evropských společenství 1, které podle těchto přímo použitelných předpisů Evropských společenství vykonává členský stát.“

· Poznámka pod čarou č. 1 zákona o NL zní:

„Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog.

Nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. prosince 2004, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.

Nařízení Komise (ES) č. 1277/2005 ze dne 27. července 2005, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 o prekursorech drog a k nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.“

· § 8 odst. 1 zákona o NL před jeho novelizací zákonem č. 141/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zněl:

„(1) Povolení k zacházení vydává Ministerstvo zdravotnictví. Na vydání povolení k zacházení není právní nárok.“

· § 8 odst. 1 zákona o NL po jeho novelizací č. 141/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zní:

„(1) Povolení k zacházení vydává Ministerstvo zdravotnictví. Povolení k zacházení není vydáno, pokud osoba nesplní požadavky kladené na žádost podle odstavce 7.“

Lze tak konstatovat, že novelou zákona č. 141/2009 Sb. došlo v rámci zákon o NL ke zásadní změně spočívající v přechodu od režimu, který neobsahoval právní nárok na získávání povolení k zacházení návykovými látky, na režim, který takový právní nárok obsahuje.

· § 24 zákona o NL nedoznal od jeho zavedení žádných změn a zní:

„Zakazuje se

- pěstovat druhy a odrůdy rostliny konopí (rod Cannabis), které mohou obsahovat více než 0,3 % látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů, […]“

Hodnocení relevantních českých předpisů z hlediska směrnice 98/34

[Konopí jako obchodovatelné zboží, na které dopadává povinnost notifikace dle směrnice 98/34]

Unijní judikatura uvádí, že „jelikož je škodlivost omamných látek, včetně omamných látek z konopí, jako je marihuana, obecně uznána, je jejich prodej zakázán ve všech členských státech, s výjimkou přísně kontrolovaného obchodu, kdy jsou používány pro lékařské a vědecké účely“[15].

To znamená, že ačkoliv unijní právo obecně neuznává, že v případě omamným látkám jde o legálně obchodovatelné výrobky v rámci vnitřního trhu, a tudíž se na ně v zásadě nevztahuje unijní pravidla volného pohybu, je tomu jinak v případě použití omamných látek pro lékařské a vědecké účely.

Na základě uvedeného je třeba konstatovat, že požadavek získat povolení dle § 8 zákona o NL a dále absolutní zákaz pěstování odrůdy rostliny konopí dle § 24 zákona o NL nerozlišují podle účelu použití konopí a dopadávají tak zcela zjevně i na (ačkoliv velice úzce tak nicméně zcela jasně) vymezenou oblast obchodovatelnosti s konopím za lékařskými a vědeckými účely ve smyslu stanoveném Soudním dvorem.

Dále dle čl. 1 odst. 1 směrnice 98/34 je třeba pod pojmem „výrobek“ chápat každý průmyslově vyrobený výrobek a každý zemědělský produkt včetně produktů rybolovu. Dle Evropské komise má tato široká definice umožnit preventivní kontrolu co možná nejširšího okruhu výrobků, přičemž Komise v této souvislosti odkazuje[16] na obecnou definici stanovenou Soudním dvorem, dle které je třeba považovat za výrobky ve smyslu čl. 34 SFEU „výrobky, které je možné ohodnotit penězi a které mohou proto být předmětem obchodních transakcí“, což v případě konopí za léčebními a vědeckými účely je jasně dáno.

Na základě uvedeného je zjevné, že konopí za vědeckými a léčebnými účely je obchodovatelným zbožím, jehož regulace členským státem podléhá notifikační procedury dle směrnice 98/34 (o čemž svědčí i četné notifikace ostatních členských států v rámci databáze TRIS – viz např. polská a rakouská notifikace z roku 2011[17]). Uvedené platí ve všech případech, pokud nejde o provádění unijních předpisů (směrnice) či určitých mezinárodních ujednání. Tato možnost bude ovšem vyvrácena v následujícím.

[Hodnocení § 8 a §24 jako technického předpisu ]

Jak vyplývá z § 1 zákona o NL a související poznámky pod čarou č. 1 nepředstavuje zákon o NL transpozici unijních směrnic, nýbrž upravuje „v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství 1zacházení s prekursory …“.

V této souvislosti odráží pojem „v návaznosti“ uvedený v § 1 zákona o NL skutečnost, že tento zákon doplňuje, resp. se řadí vedle přímo použitelné unijní předpisy (tj. nařízení EU)[18] a nikoliv, že provádí unijní předpisy (směrnice) do vnitrostátního práva. V případě, že by mělo jít o transpozici unijních směrnic (quod non), na kterou by se mohla aplikovat odchylka od oznamovací povinností dle čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34, musel by zákon o NL obsahovat v souladu s čl. 48 odst. 3 Legislativních pravidel vlády a čl. 20 odst. 5 Metodických pokynů vlády[19] odkaz na příslušné unijní směrnice.

To znamená, že ve vztahu k odrůdám rostliny konopí nevyplývá povolení k zacházení dle § 8 zákona o NL a zákaz pěstování této odrůdy dle § 24 zákona o NL ze závazného předpisu EU ve smyslu čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34. Stejně tak nelze říci, že by ČR prostřednictvím § 8 a § 24 zákona NL plnila ve smyslu čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34 závazky vyplývající z mezinárodních dohod, které vedou k přijetí společných technických specifikací (viz rovněž níže).

V souladu s judikaturou tak přestavuje § 24 zákona o NL bezpochyby technický předpis ve smyslu čl. 1 bodu 11 směrnice 98/34, neboť zcela zakazuje výrobu[20] odrůdy rostliny konopí.

Pokud jde o požadavek získat povolení k zacházení dle § 8 zákona o NL, je třeba upozornit, že obecně judikatura Soudního dvora nepožaduje notifikaci předpisů, jež se netýkají výrobků, nýbrž výkonu (podnikatelské) činnosti. Jak však Soudní dvůr ve vztahu k úplnému zákazu provozování hracích automatů ve věci C‑267/03 Lindberg uvedl, představuje absolutní zákaz výkonu činnosti související s určitým zbožím nebo jiný požadavek omezují výrobky v rámci výkonu (podnikatelské) činnosti, jako je požadavek získat povolení za účelem uvádění výrobků na trh [21], technický předpis[22]. Stěžovatel předjímá, že jediný rozsudek Soudního dvora, který by zdánlivě hovořil v neprospěch stěžovatele, se týkal používání měřičů alkoholu. Soudní dvůr v této věci (výjimečně) nepřijal námitku nevymahatelnosti, neboť mezi trestními předpisy týkající se řízení pod vlivem alkoholu a předpisy, na základě kterých státní orgány zjišťují obsah alkoholu v krvi, neexistuje kausální vztah, který by dopadal na obchodovatelnost s nějakým zboží[23]. V předmětné věci však české trestní předpisy inherentně souvisí se státním omezením (regulací), pokud jde obchodovatelnost určitého výrobku. Nutno podotknout, že posouzení případu Lemmans je v rámci posouzení této ústavní stížnost navíc irelevantní, neboť do takových myšlenkových hlubin se Nejvyšší soud ani nepustil – viz níže.

Stěžovatel dodává, že unijní judikatura se dosud explicitně nezabývala s otázkou důkazního břemena, pokud jde o doložení, zda jde o neharmonizovaný (technický) předpis. Soudní dvůr se omezuje na to, že v případě namítání nevymahatelnosti nějakého (údajného) technického předpisu nějakým subjektem, je třeba zkoumat, zda jde o technický předpis a zda byl v souladu se směrnicí 98/34 oznámen[24]. Z toho ovšem dle názoru stěžovatele a contrario jasně plyne, že subjekt namítávající nevymahatelnost (údajného) technického předpisu nenese důkazní břemeno (neboť jak by taky mohl doložit, že nějaké konkrétní ustanovení s určitostí nevyplývá z kvanta harmonizovaných předpisů). Z uvedené judikatury tak naopak plyne, že zjištění skutečnosti, že jde o neharmonizovaný technický předpis, přísluší dotčenému národnímu soudu. Nehledě na uvedeném se však stěžovatel domnívá, že v porovnání s paušálními tvrzeními dotčených soudů, dostatečně doložil, že v případě §§ 8 a 24 zákona o NL jde o (neharmonizované) technické předpisy, tj. jde o předpisy, jejichž povaha je taková, že je třeba je dle směrnice 98/34 oznámit. Nutno podotknout, že posouzení otázky důkazního břemena je v rámci posouzení této ústavní stížnost navíc irelevantní, neboť do takových myšlenkových hlubin se Nejvyšší soud ani nepustil – viz níže.

[Otázka provedené notifikace]

V této souvislosti by stěžovatel mohl odkázat Ústavní soud na veřejnou elektronickou databázi TRIS[25] Evropské komise, jejíž prohledání doloží, že zákon o návykových látkách neprošel (zejména v souvislosti s přijetím zákona č. 141/2009 Sb., kterým se mění zákon o návykových látkách) oznamovací povinností dle směrnice 98/34.

Indicií pro neprovedení notifikace by mohla dále být skutečnost, že ve smyslu čl. 12 směrnice 98/34 a § 5 nařízení vlády č. 339/2002 není nikde v rámci zákona o NL zmínka o případné notifikaci[26].

Skutečnost, že zákon o NL nebyl dle směrnice 98/34 oznámen však samo dokládá Ministerstvo zdravotnictví ve svém dopise ze den 18. května 2011 č.j. MZDR 35213/2011 doložený při dovolání Nejvyššímu soudu, když uvádí, že „Zákon č. 167/1998 Sb., není technickým předpisem, aby bylo nutné provádět v rámci jeho přípravy technickou notifikaci, nehledě na skutečnosti, že zákon č. 167/1998 Sb., byl publikován dříve než vyšla směrnice 98/34/ES.“

[Otázka aplikace směrnici 98/34 na zákon o NL ratio temporis]

Ačkoliv byl zákon o NL přijat před vstupem ČR do EU, jak uvádí Ministerstvo zdravotnictví výše, prošel tento zákon po vstupu ČR k EU novelizací. Konkrétně novelizací zákonem č. 141/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, došlo ke změně sporného § 8 zákona o NL, jak bylo uvedeno výše, a to od režimu, jež nezná nárok na vydání povolení k nakládání s návykovými látkami, na režim, jež takovýto právní nárok zná. Tato změna technického předpisu po vstupu členského státu do EU zakládá na základě judikatury Soudního dvora povinnost notifikaci dle směrnice 98/34 v rámci přípravy dotčené změny zákona provést[27]. Skutečnost, že tím byly zavedeny mírnější požadavky pro intraunijní obchod s dotčenými výrobky je pro povinnost návrh technického předpisu oznámit dle směrnice 98/34 irelevantní, neboť dle Soudního dvora se oznamovací povinnost vztahuje i na změny technických předpisů, jež zavádějí v porovnání s předchozí právní úpravou snadnější podmínky pro obchod se zbožím[28].

Jak uvedl dále stěžovatel zejména v rámci dovolání, změnila uvedena novelizace (liberalizace) z hlediska unijního prává význam § 24 zákona č. 167/1998 Sb. v tom smyslu, že před uvedenou liberalizací bylo možné jakémukoliv zacházení s konopím (včetně jeho pěstování) zabránit již na základě nevydání povolení dle původního § 8 zákona č. 167/1998 Sb., který neobsahoval právní nárok na získávání povolení k takovému zacházení. Po novele zákonem č. 141/2009 Sb. tak jedinou možností, jak zabránit pěstování konopí státními orgány se stal § 24 zákona č. 167/1999 Sb. Jinými slovy, z hlediska obchodu mezi členskými státy tak získal § 24 zákona č. 167/1998 Sb. samostatný právní význam pro právo EU až po novele zákonem č. 141/2009 Sb.

K porušení základních práva Nejvyšším soudem

Ve vztahu k napadnutému usnesení Nejvyššího soudu lze na základě výše uvedeného z hlediska ústavněprávního konstatovat:

Ačkoliv stěžovatel namítal u dotčených soudů a zejména u Nejvyššího soudu nevymahatelnost dotčených ustanovení zákona o NL (jeho § 8 a §24) a s tím i conditio sine qua non neaplikovatelnost § 283 trestného zákoníku z důvodu neoznámení zákona o NL při jeho novelizaci (zákonem č. 141/2009 Sb.) dle směrnice 98/34, nepoložil žádný se soudů Soudnímu dvoru předběžnou otázku dle čl. 267 SFEU.

Zejména Nejvyšší soud, kterému dle čl. 267 odst. 3 SFEU jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, přísluší povinnost předběžnou otázku Soudnímu dvoru položit, tak neučinil. Přitom nebyla Nejvyšším soudem uvedena žádná výjimka (acte clair, acte éclairé[29]), která by jej ve smyslu judikatury Soudního dvora z povinnosti předběžnou otázku Soudnímu dvoru položit, zprostila[30].

Argumenty uvedené v napadnutého usnesení[31], kterými se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou nevymahatelnosti dotčených ustanovení zákona o NL, se pouze omezily na konstatování, že zákon o NL vychází z mezinárodních ujednání a unijních předpisů. Přitom dle judikatury Soudního dvora musí mezi unijním (transpozičním) ustanovením a provádějícím vnitrostátním zákonem existovat přímý vztah[32], tj. v zásadě se musí vnitrostátní ustanovení omezit na reprodukci obsahu stanoveného unijním předpisem. Jinými slovy, výjimky z oznamovací povinnosti v případě transpozice unijní legislativy na základě čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34 se mohou uplatnit pouze v případě, že konkrétní vnitrostátní požadavek je přímo stanovený unijním předpisem, tj. přímo vyplývá z transpoziční povinnosti. Stejné úvahy musí platit i pro výjimku ve vztahu k mezinárodním ujednávaní stanovenou čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34.

Jak ve vztahu k unijnímu právu (čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34), tak ve vztahu k mezinárodním dohodám (čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34), však Nevyšší soud neuvedl konkrétní unijní či mezinárodně právní ustanovení, které by přímo stanovilo povinnosti obsažené ve §§ 8 a 24 zákona o NL.

Stěžovatel dodává, že takto ani učinit nemohl z jednoduchého důvodu, že takové unijní či mezinárodněprávní ustanovení neexistuje. Pokud jde o § 24 zákona o NL stěžovatel dokládal odpověď Ministerstva zdravotnictví dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, která uvádí „Zákonodárce vycházel z dikce čl. 22 Jednotné Úmluvy o omamných látkách z roku 1961, jehož odst. 1 stanoví, cituji..."jestliže je v zemi nebo na území některé Strany situace taková, že zákaz pěstování opiového máku, keře koka nebo rostliny konopí je, podle jejího názoru, nejvhodnějším opatřením pro ochranu veřejného zdraví a prospěch a pro zabránění tomu, aby omamné látky byly používány k nedovolenému obchodu, příslušná Strana zakáže jejich pěstování,,,,". Tuto skutečnost však nelze chápat tak, že by ČR tím plnila ve smyslu čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34 mezinárodně právní závazky, které vedou ke společným technických specifikací, neboť tím čl. 22 Úmluvy zavádí možnost a nikoliv povinnost vedoucí ke společným technickým specifikacím, jež budou povinné pro všechny Smluvní strany.

Navíc jak již uvedeno, jsou nařízení EU, na které odkazuje poznámka pod čarou č. 1 v § 1 zákona o NL, resp. které uvádí Nejvyšší soud[33], nezpůsobilé sloužit jako transpoziční předpis z důvodu přímé aplikovatelnosti nařízení EU a zákazu jejich provádění do vnitrostátního práva[34]. Navíc dle uvedené poznámky pod čarou jde o unijní nařízení týkající se prekursorů drog, mezi které konopí nepatří. Z logiky věci tato nařízení neobsahují (ani nemohou obsahovat) ustanovení, která by přímo vedla k přijetí § 8 a 24 zákona č. 167/1998 Sb., čímž by na základě čl. 10 odst. 1 odrážka první směrnice 98/34/ES byla dána výjimka, pokud jde o povinnost dotčené vnitrostátní předpisy oznámit. Odkaz na modelovou legislativu OSN Nejvyšším soudem je zároveň nezpůsobilý, neboť nejde o závazný (mezinárodní) akt, jež stanoví povinnost sporná ustanovení zákona o NL přijmout, a který by v souladu s čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34 zprostil členský stát od notifikační procedury. Dále Nevyšší soud neuvedl, jaké ustanovení jim dále citovaných mezinárodních ujednání přímo požaduje zavedení §§ 8 a 24 zákona o NL. Logika Nejvyššího soudu, který ve svém odůvodnění vycházel z odůvodnění Krajského soudu v Brně, nemůže ve světle výše uvedené judikatury Soudního dvora obstát.

Pokud tedy bylo záměrem odůvodnění Nevyššího soud říci, že námitka nevymahatelnosti uvedena stěžovatelem je neopodstatněna z důvodu, že zákon o NL čerpá z výjimek stanovených čl. 10 směrnice, učinil tak ve smyslu výše uvedené judikatury Soudního dvora nedostatečně a chybně. Stejně taj jeho celkový závěr, že zákonem o NL ČR „splnila všechny požadavky kladené na právní úpravu týkající se drog a naše vnitrostátní předpisy plně z uvedené evropské legislativy navazují a jsou s ni v souladu“ z hlediska směrnice 98/34 a judikatury Soudního dvora neobstojí.

Stěžovatel zdůrazňuje, že stejně jak není pravomocí vnitrostátních soudů vykládat sporné otázky práva EU, neboť to přísluší pouze Soudnímu dvoru, nepřísluší ani stěžovateli tato pravomoc. Nicméně výše uvedené dokládá, že v předmětné věci existují víc než důvodné obavy nedodržení práva EU jednak Vládou ČR (neoznámením zákona o NL dle směrnice 98/34 při novelizaci tohoto zákona po vstupu do EU) a jednak Nejvyšším soudem tím, že na základě nedostatečného a chybného odůvodnění odmítl položit předběžnou otázku, jak mu ukládá čl. 267 odst. 3 SFEU.

Ať dovolí Ústavní soud stěžovateli ještě závěrečnou poznámku. Stěžovatel si je vědom možných veřejných (společenských a případně i politických) důsledků nevymahatelnosti §§ 8 a 24 zákona o NL. Nicméně by chtěl zdůraznit, že s ohledem na výše uvedené pádné (dle názoru stěžovatele nevyvratitelné) právní důvody a svévolné ignorování těchto právní důvodů dotčenými soudy by v opačném případě byla všechna ujištění o dodržování zásad právního státu dodržující ústavně a unijně zaručená práva pouhou neúčinnou deklarací.

Tím, že nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru, ačkoliv rozhodoval ve smyslu kogentní normy čl. 267 odst. 3 SFEU, jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, a jeho rozhodnutí záviselo na výkladu unijního práva, Nejvyšší soud porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatele na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny.

Veškerý jiný výklad by zcela popřel účel (effet util) čl. 267 odst. 3 SFEU a byl by z hlediska unijního práva nepřijatelný – viz zejména bod 33 rozsudku Soudního dvora ve věci C-224/01 Köbler týkající se náhrady škody v případě porušení práva EU v důsledku rozhodnutí soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky.

Tím, že se Nejvyšší soud chybně vypořádal s námitkou nevymahatelnosti odkazem na chybnou skutečnost, že zákon o návykových látkách provádí ustanovení unijních a mezinárodních předpisů, která zprošťuje od oznamovací povinnosti dle směrnice 98/34, porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 LZPS.

Tím Nevyšší soud v rozporu se ústavněprávně zaručenou zásadou nulla poena sine lege dle čl. 39 LZPS aplikoval na stěžovatele zákon, jež je třeba z hlediska unijního práva považovat za nevymahatelný vůči stěžovateli.

IX.

Porušení čl. 4 odst. 4 LZPS

Dle čl. 4 odst. 4 LZPS „při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužita k jiným účelům, než pro které byla stanovena“.

Omezení nakládání s konopím, vyplývající ze zákona o NL a z trestního zákoníku (a konečně i ze starého TZ), je vedeno účelem minimalizovat přístup k omamným látkám, které konopí obsahuje k šíření toxikomanie a drogových závislostí. Účelem trestního práva však rozhodně není a nesmí být bránění nemocným v (účinné) léčbě. Jestliže je však kriminalizováno jednání, u nějž prokazatelně nejde o vyrábění, zprostředkovávání apod. drog (ve smyslu toxikomanie), ale o výrobu a předávání léčebných preparátů, navíc na základě doporučení lékaře, jde o omezení, které zcela odporuje účelu, pro který bylo do právního řádu zakotveno. Jednáním orgánů činných v trestním řízení byla omezována ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele uvedené v předchozích článcích této ústavní stížnosti, a takový postup je v rozporu s citovaným čl. 4 odst. 4 LZPS.

Důkazem tragických dopadů trestního zákoníku je případ paní Marie Brodské (61), která byla po letech probíhajícího trestního řízení v lednu 2008 Nejvyšším soudem zcela osvobozena ve vině a trestu za pěstování a léčbu konopím s obsahem nad 0,3 % THC ( sp.zn. 3 Tdo 52/2008), avšak v letech 2010 - 2011 musela za tutéž věc znovu projít celým trestním řízením včetně zabavení konopí a mastí, než ji 20.10.2011 OS Nymburk zprostil obžaloby, proti čemuž se však okresní státní zástupce na místě odvolal a věc míří ke krajskému soudu. Přitom paní Marie Brodská opakovaně doložila lékařskou zprávu, jak jí konopí pomáhá, což stávající medicína nedokáže, avšak bezvýsledně. Dalším exemplárním případem je opakované uvěznění pěstitele léčivého konopí Miloslava Tetoura (55) ze Strakonic, který je od 18. května 2011 ve vězení v Českých Budějovicích za pěstování léčivého konopí, pomoc sobě a druhým. Tyto případy a desítky dalších jsou uvedeny v žádosti Evropské komisi k zastavení zločinů proti lidskosti v České a Slovenské republice http://www.konopijelek.cz/Evropskekomisi/pdf.pdf ze 17.listopadu 2011.

Stručně k důkazům o zneužívání zákona vyplývající z právní situace dle trestního zákoníku platného od roku 2010, která je zejména pro nemocné spoluobčany nejhorší od roku 1989.

1. Poprvé v dějinách české legislativy je explicitně ustanoveno jako trestný čin neoprávněné pěstování konopí, přičemž oprávněné pěstování je absolutně zakázáno zákonem o návykových látkách, tj. de facto neexistuje.

2. V trestním zákoníku absentuje podmínka společenské nebezpečnosti jako nezbytné podmínky, má-li býti určité jednání posuzováno jako trestný čin.

3. Přestupkovým právem řešené pěstování do 5 rostlin konopí s obsahem nad 0,3% THC jako tzv. malé množství je pro veřejnost matoucí a ryze pokrytecké legislativní řešení, pokud je zároveň velmi silně kriminalizováno držení více než 15 gramů konopného květu samičí rostliny konopí jako tzv. marihuany, když po vypěstování a usušení pěti rostlin konopí je občan automaticky kriminalizován a obžalován s návrhem trestu až 8 let nepodmíněně podle velikosti, druhu a způsobu pěstování rostliny konopí (cca 2000 odrůd) a všechna úroda a produkty jsou okamžitě zabaveny policií, a to v rozporu s důkazy o jakémkoliv trestném jednání vůči druhým lidem a způsobení byť sebenepatrnější škody, v rozporu s presumpcí neviny a zajištění ústavně garantovaného práva na důstojnost, sebeléčbu a výzkum a v rozporu s § 5, odst. 5 zákona o návykových látkách.

4. Za trestný čin "výroba drog" se i nadále považuje sklizení a usušení a domácí zpracování rostliny konopí například na mast, byť by šlo třeba jen o jednu 30 gramovou „bonsaj“ konopí, přičemž nemocný člověk dle druhu onemocnění potřebuje například i více kilogramů zelené sušiny konopí (nemoci kůže nebo např. nemoc motýlích křídel - Epidermolysis bullosa – nálevy, koupele), což by právě oněch 5 rostlin konopí v průměru dokázalo zajistit, pokud by byly pěstovány na zahrádce a byly řádně vrostlé.

5. V roce 2012 má býti dle legislativního návrhu který má zrušit § 24 písm. a) zák.č. 167/1998 Sb. týkající se zákazu pěstování konopí nad 0,3 % THC, známý jako „Marihuana do lékáren“, vyhrazeno pěstování konopí s obsahem nad 0,3 % THC obchodním společnostem, nikoliv občanům, kteří se přitom dokáží zaopatřit sami a především lépe vůči vlastnímu zdraví a veřejným rozpočtům a spolupracují s lékaři jako např. občané České a Slovenské republiky zapojení do výzkumu „Konopí je lék“ v letech 2008 – 2012, jak bylo soudům všech stupňů v trestním případě stěžovatele doloženo dokumentací a svědeckými výpověďmi. Nemocní spoluobčané na popud stěžovatele a odborné společnosti Konopí je lék, o.s. od roku 2008 napsali obrovské množství protestních dopisů do parlamentu a žádali, aby na nich nebyla zneužívána policie, mnozí ani žádnou marihuanu nežádají a umí se zaopatřit sami léčivým konopím. Avšak nový legislativní návrh, situaci neřeší a činí ze svéprávných a odpovědných občanů nesvéprávné pacienty a otroky farmaceutickému průmyslu, který si na občanech a za peníze občanů testuje předražená, neúčinná a mnohdy i zdraví škodlivá léčiva. Příkladem takového jedovatého léku staženého z trhu je např. lék Acomplia zneužívající znalostí fungování endogenního kanabinoidního systému člověka, který sice vedl k žádoucímu hubnutí nemocných, ale také – díky blokaci receptoru „štěstí“ - k nadměrnému výskytu sebevražd. Příkladem neúčinného, předraženého a nyní v lékárnách jediného farmaceutického konopného léku je ústní spray Sativex na neuropatické bolesti, jehož gram účinné látky stojí 8 tisíc Kč, přičemž každá znalá babička na vesnici dokáže téměř zdarma vypěstovat a zpracovat mnohem kvalitnější a účinnější léčivo. Zahraniční studie jednoznačně dokazují, že nemocní občané se pro konopné léky registrují u lékařů pouze a jen z důvodu ochrany před policií a sami si s rizikem sankce pěstují vlastní pro ně vhodné odrůdy konopí, které jim pomáhají. Ve vztahu k léku Sativex tuto skutečnost uvedl například lékař Lester Grinspoon, autor knihy „Marihuana zakázaná medicína“ a stěžovatel odkazuje na jeho rozhovor z roku 2005, http://www.konopa.cz/index.php?dok=01090000000151,det

6. Letitým nepravdivým argumentem politiků odpovídající na tisíce prosebných a protestních dopisů občanů žádajících politiky, aby na nich nebyla zneužívána policie, je nepravdivé tvrzení, že úmluvy OSN občanům zakazují pěstování konopí s obsahem nad 0,3%THC, a proto musí na občany posílat policisty jako na nějaké zločince.

Důkaz: přiložená odpověď předsedkyně parlamentu, kabinetu premiéra a předsedy senátu na rovněž uvedený dopis zoufalého otce těžce nemocné dcery s roztroušenou sklerózou v časopise Konoptikum číslo 27 z února 2012 a přímo pod tím zveřejněný rozhovor se španělským prezidentem konopných družstev o pěstovaní konopí s obsahem nad 0,3% THC ve Španělsku, které je v EU a je rovněž signatářem úmluv OSN.

7. Nový trestní zákoník tedy především slouží ku prospěchu farmaceutickým společnostem a dealerům drog na černém trhu, kteří prodávají marihuanu po 15 gramech, avšak desetitisíce občanů pěstujících si konopí (na vesnicích zejména senioři, orientačně 30 -70 tisíc občanů) automaticky těžce kriminalizuje a ohrožuje na ústavou garantovaných právech, nově pak dle připravovaného legislativního návrhu „Marihuana do lékáren“ vhání svéprávné a znalé nemocné občany pod policejní registrací (!) do lékáren za marihuanou, kterou naprostá většina občanů pěstujících léčivé konopí vůbec nežádá, protože z konopí dělají masti, tinktury, nálevy, máslo, zelený prášek, čaje apod. a žádné jointy marihuany nekouří, a pokud ano, ani toto nemá pro ohrožení společnosti a veřejného zdraví žádné významnější negativní dopady a pro řadu nemocných je kouření nebo inhalace vaporizací zcela regulérní a v léčbě používaná metoda (např. zabránění akutního silného třasu u Parkinsonovy choroby, astmatického záchvatu nebo těžké bolestivé migrény apod.). Je historicky a vědecky opakovaně doloženo, jak bezpečnou léčivkou je konopí a že ani marihuana – na rozdíl od léků, alkoholu či cigaret – žádného člověka nikdy nezabila, nedá se předávkovat a jejím hlavním rizikem je prohibiční politika s důsledky skutečně toxické marihuany z černého trhu a nemocnými jako oběťmi zločineckého systému s neúčinným, předraženým a mnohdy vysoce toxickým farmaceutickým zbožím. Viz rozhovor s profesorem Ondřejem Lumírem Hanušem: http://zpravy.idnes.cz/konopi-je-jednim-z-nejbezpecnejsich-znamych-leciv-rika-v-izraeli-pusobici-profesor-lumir-hanus-ijc-/kavarna.aspx?c=A100505_091910_kavarna_chu

K tomu stěžovatel dodává: ČR je největším producentem marihuany v Evropě a výkonnost represivních orgánů odhalit do 5% produkce je považována za úspěch, přičemž 80% veřejných výdajů na „protidrogovou politiku“ státu je určeno právě na zajištění naprosto neefektivní prohibiční politiky, ale pouze 20% výdajů je určeno na prevenci, terapii, rehabilitaci a osvětu a vzdělání veřejnosti, což jsou doložitelně efektivně vložené veřejné prostředky. Z výroční zprávy Národního monitorovacího střediska Úřadu vlády ČR za rok 2010 (viz příloha) je ze strany 104 (odstavec tři, zatrženo) patrné, že stále roste počet trestně stíhaných osob, které jsou trestně stíhány za držení drog k vlastní spotřebě. Z celkové policií značně podhodnocené odhadované spotřeby marihuany v ČR ve výši 20 tun ročně (v rovině trestného práva naprosto neoprávněně směšováno s pěstováním léčivého konopí) bylo policií v roce 2010 zadrženo necelých 300 kilogramů marihuany a 65 tisíc rostlin a sazeniček konopí, viz strana 117, odstavec dva. Výsledkem prohibiční politiky je pak rozmach tzv. indoorového (umělého, pod lampami) pěstování konopí na marihuanu s vysokým obsahem THC (i více než 20%), která skutečně a velmi vážně devastuje zdravotní stav mladé generace, zatímco pěstitelé konopí na zahrádkách s průměrným obsahem THC cca 5%, které je však na černém trhu jako marihuana neprodejným zbožím i pro vysoký obsah kanabinoidu CBD redukujícího omamný efekt THC, jsou vystaveni tvrdé perzekuci a kriminalizaci (viz stana 118, odstavec 1).

Jak dokládají výroční zprávy OSN a tisíce odborných studií (lékařských, sociálně-politických, ekonomických), prohibiční represivní protidrogová politika má nejen tragický dopad na občany, enormní korupci, kriminalitu a neúctu k právu, ale též veřejné rozpočty. Příkladem takové studie je například mezinárodní studie PROVE provedená v 90 letech za finanční podpory OSN ve Švýcarsku, jejíž výsledky se však nesměly na půdě OSN v devadesátých letech ani zveřejnit, byť se na studii podílely renomovaná pracoviště z celého světa, protože závěry a doporučení byly v hrubém rozporu s oficiální represivní prohibiční politikou naprosté většiny „západních demokracií“ (J.M. Nerad, L. Neradová: Drogy a mýty, Votobia, 1997). Výzva významných světových státníků a odborníků Globální komise OSN pro drogovou politiku k zastavení kriminalizace občanů měla v roce 2011 celosvětový ohlas a formálně se k ní přihlásila i vláda ČR, avšak připravovaná legislativa ČR je k tomuto apelu na nezneužívaní trestních zákonů a policie na občanech v naprostém rozporu http://www.vlada.cz/cz/ppov/protidrogova-politika/media/proti-drogam-prevenci-a-lecbou--ne-kriminalizaci-85079/

Skutečně a bez obalu zločinecký charakter nynějšího vládního projektu „Marihuana do lékáren“ je nejen odborný, kdy je marihuana propagandisticky zaměňována za léčivé konopí a léčba zakázána dětem a mladistvým, jako by snad děti a mladiství neměli onkologická, neurologická, imunitní a další onemocnění, má tragický dopad národohospodářský, ale i právní a především lidskoprávní, neboť činí z občanů nesvéprávné konzumenty obchodních společností a léčba je navíc řadě občanů zapovězena kvůli omezeným indikacím a zdravotním rozpočtům.

Analogickou situaci, nikoliv však v rovině dopadu trestního práva, zažil stěžovatel na počátku 90. let jako jeden za zakladatelů dnes plně respektovaného oboru adiktologie (prevence a léčba závislostních onemocnění), kdy se léčba osob závislých odehrávala do té doby pouze v nefunkčních nebo minimálně úspěšných programech psychiatrických léčeben. Dnes je adiktoktologie multisciplinární obor, ve kterém mají lékaři partnerské postavení s celou řadou dalších pomáhajících profesí. Stejně tak multidisciplinárním oborem je cannabisterapie, kterou stěžovatel založil jako součást celostní medicíny a fytoterapie, lidově bylinkářství.

Stávající právní úpravou a paušální kriminalizací občanů pěstujících konopí jsou rovněž porušeny mezinárodních úmluvy jako je Úmluva o lidských právech a biomedicíně publikovaná ve Sbírce mezinárodních smluv sdělením MZV č. 96/2001 Sb.m.s., zejména pak Kapitoly 1, články 1-3, Listina základních práv Evropské unie ze dne 14.12.2007 jako součásti Lisabonské smlouvy, zejména pak Kapitoly 1, článku 1-4 a dále například Doporučení Rady Evropy č. 1418/1999 „O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících.“

Z výše uvedeného je patrné, že jak původní trestní zákon, tak trestní zákoník v § 283, § 284, § 285 a § 286 zák.č. 40/2009 Sb. odporuje čl. 4 odst. 4 LZPS obecně, nikoliv jen v případě jednání stěžovatele.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal tento

nález:

1) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2011, č.j. 8 Tdo 1231/2011-55, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2011, č.j. 3 To 25/2011 a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 10. 2010, č.j. 2T 104/2010-352 se pro rozpor s ústavně zaručenými právy a svobodami zrušují.

2) Pro nepřípustné omezování základních práv a svobod zaručených Listinou práv a svobod, se zrušují § 283, § 284, § 285 a § 286 zák.č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku a § 24 písm. a) zák.č. 167/1998 Sb., všechna ustanovení ve znění ke dni podání ústavní stížnosti.

V Olomouci dne 24. 2. 2012

Dušan Dvořák, v.r.

[1] Stejně jako toto zdůraznění jsou následující zdůraznění uvedena v citacích doplněna autorem.

[2] Předchůdkyně této směrnice byla Směrnice Rady 83/189/EHS. Tuto skutečnost stěžovatel uvádí s ohledem na odkazy dřívější judikatury Soudního dvora na tuto směrnici.

[3] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-194/94 CIA Security International, bod 54; rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert, bod 45.

[4] Viz stránky Ministerstva průmyslu a obchodu ČR http://www.mpo.cz/dokument3363.html

[5] Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 764/2008 ze dne 9. července 2008, kterým se stanoví postupy týkající se uplatňování některých vnitrostátních technických pravidel u výrobků uvedených v souladu s právními předpisy na trh v jiném členském státě a kterým se zrušuje rozhodnutí č. 3052/95/ES - http://www.mpo.cz/dokument48561.html

[6] Rozsudek Soudního dvora C‑361/10 Intercommunale Intermosane, bod 10.

[7] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert, bod 34, rozsudek Soudního dvora C‑361/10 Intercommunale Intermosane, bod 11.

[8] Rozsudek Soudního dvora 120/78 nazvaný Cassis de Dijon.

[9] Čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34.

[10] Čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34.

[11] Čl. 10 směrnice 98/34 uvádí ještě další výjimky z oznamovací povinnosti, jako je např. provedení rozsudku Soudního dvora. Tyto výjimky jsou však pro danou věc zjevně irelevantní.

[12] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-194/94 CIA Security International, bod 53.

[13] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-390/99 Canal Satélite Digital, zejména bod 27 a 50.

[14] Nařízení vlády č. 339/2002 Sb., ze dne 3. července 2002, o postupech při poskytování informací v oblasti technických předpisů, technických dokumentů a technických norem.

[15] Rozsudek Soudního dvora ve věci C‑137/09 Josemans, bod 36 a zde uvedená judikatura. Důraz v citaci autorem dodán.

[16] Viz st. 16 dokumentu vydaný Evropskou komisí nazvaný: Průvodce metodikou poskytování informací v oblasti technických norem a předpisů a pravidel pro služby informační společnosti -

http://ec.europa.eu/enterprise/tris/info_brochure/index_en.htm

[17] http://ec.europa.eu/enterprise/tris/pisa/app/search/index.cfm?fuseaction=pisa_search_results&iStart=11&iYear=2011&sProdType=C00P&LANG=DE&STYPE=STRUCTURED&iBack=2

[18] Viz čl. 48 odst. 2 Legislativních pravidel vlády.

[19] Metodické pokyny pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii

[20] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert, bod 34, rozsudek Soudního dvora C‑361/10 Intercommunale Intermosane, bod 11.

[21] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-390/99 Canal Satélite Digital, zejména bod 47.

[22] Rozsudek Soudního dvora ve věci C‑267/03 Lindberg, body 84 a 85.

[23] Rozsudek Soudního dvora ve věci ve věci C-226/97 Lemmens, body 34 až 36.

[24] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert, body 16 až 18 ve spojení s bodem 33.

[25] http://ec.europa.eu/enterprise/tris

[26] Viz rovněž čl. 48 odst. 7 Legislativních pravidel vlády, jež stanoví povinnost uvést skutečnost, že návrh předpisu byl oznámen v souladu se směrnicí 98/34, v úvodním ustanovení předpisu.

[27] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert, body 39 až 41.

[28] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-273/94 Evropská komise proti Nizozemskému království, body 13 až 15.

[29] Naopak stav unijní judikatury hovoří v prospěch stěžovatele v tom smyslu, že ČR měla zákon o NL oznámit v rámci novelizace zákonem č. 141/2009 Sb., načež jsou §§ 8 a 24 ve vztahu k žadateli nevymahatelné.

[30] Rozsudek Soudního dvora ve věci 283/81 CILFIT.

[31] Viz dotčené usnesení Nevyššího soudu od polovičky strany 10 do polovičky strany 11.

[32] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-289/94 Komise ES proti Itálii, body 36, 43 a 44, viz taky podrobný postup Soudního dvora ve spojených věcech C-425/97 až C-427/97 Albers, body 19 až 24.

[33] Nevyšší soud odkazuje pouze na jednu směrnici. Jde o směrnici 109/92, která ovšem zavádí systém sledování určitých látek často používaných k nedovolené výrobě omamných a psychotropních. Tato směrnice tak z logiky věci neupravuje obsah §§ 8 a 24 zákona o NL.

[34] Rozsudek Soudního dvora ve věci 34/73 Variola.

Třetí ústavní stížnost

Mgr. Dominika Kovaříková, advokátka

ČAK: 12414, IČ: 73950211

kancelář: Olomouc, Horní nám. 365/7

tel.: 603 279 603

e-mail: kovarikova@akkovarikova.cz

datová schránka: sv8g6u8

č.ú. 2400036044/2010

Ústavní soud České republiky

Joštova 8

660 83 Brno 2

Ústavní stížnost

Návrh na zrušení

usnesení Krajského Státního zastupitelství v Brně, č.j. 5 KZT 9/2013-23

usn. Okresního státního zastupitelství v Prostějově, č.j. 1 ZT

55/2012-79

s žádostí o přiřazení projednání a rozhodnutí v rámci ústavní stížnosti

sp. zn. IV.ÚS 4859/12

Stěžovatel:

Mgr. Dušan Dvořák, nar. 12. 1. 1962

bytem Tylova 2, Olomouc

zast. Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou

se sídlem Horní náměstí 7, Olomouc

Účastník řízení:

1) Krajské státní zastupitelství v Brně

2) Okresní státní zastupitelství v Prostějově

Přílohy:

· Plná moc

· Usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně

· Usnesení Okresního státního zastupitelství v Prostějově

· Rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově

· Rozhodnutí odboru dohledu Ministerstva spravedlnosti ČR

· Rozhodnutí Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví ke směrnici 98/34/ES a notifikaci zákona o návykových látkách

· Rozhodnutí ministra zdravotnictví

· Rozhodnutí Magistrátu hl.města Prahy k Edukativní konopné klinice

· Rozhodnutí UKZUZ k metodice měření THC v konopí

· Rozhodnutí Kriminalistického ústavu k metodice měření THC v konopí

· Rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje

· Vyjádření ošetřující psychiatry MUDr. Táborské

· Znalecký posudek

Dne 25.1.2013 rozhodlo Okresní státní zastupitelství v Prostějově usnesením, že

se trestní stíhání stěžovatele Dušana Dvořáka, nar. 12. 1. 1962, stíhaného pro zvlášť závazný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem zůstavší ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, zastavuje. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. 2. 2013 zamítnuta. Trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno s odůvodněním, že v době činu trpěl závažnou psychopatologickou duševní poruchou diagnostikovanou jako schizoafektivní porucha, smíšený typ, která měla způsobit ztrátu schopnosti stěžovatele rozpoznat protiprávnost činu a korigovat své jednání, tj. činu se měl dopustit ve stavu tzv. nepříčetnosti. Tato skutečnost měla být prokázána znaleckým posudkem zpracovaným MUDr. Hanou Kučerovou dne 8.1. 2013.

Usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně bylo stěžovateli doručeno

prostřednictvím jeho právní zástupkyně dne 27. 2. 2013, lhůta pro podání ústavní

stížnosti tak končí dne 27. 4. 2013.

Proti všem výše uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel tuto

ú s t a v n í s t í ž n o s t

v níž namítá porušení

- čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle nějž lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné,

- čl. 5 Listiny základních práv a svobod, podle nějž každý je způsobilý mít práva,

- čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života,

-čl. 15 Listiny základních práv a svobod, podle nějž svoboda myšlení, svědomí a vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena,

- čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle nějž se každý může domáhat

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu,

- čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci,

- čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a

II.

Porušení základních práv a svobod ve vztahu k evropskému právu

Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených usnesení, aby mohla být jeho trestní věc řádně projednána a věcně o ní rozhodnuto, když je přesvědčen, že se trestného jednání nedopustil. Základní výtka stěžovatele ve vztahu k porušení výše uvedených základních práv a svobod spočívá v tom, že shledání stěžovatele nezpůsobilým k mu vytýkanému trestnému činu má za cíl zastřít nemožnost jej de iure za tento čin odsoudit.

Skutkový stav předcházejí napadenému rozhodnutí a právní kvalifikace

Stěžovatel celkově čelí, resp. čelil čtyřem obviněním za pěstování a zpracování konopí v letech 2009 až 2012, které jako vedoucí výzkumu „Konopí je lék“ poskytoval nemocným. Tato ústavní stížnost se týká sklizně 2011, ústavní stížnost sp. zn. IV.ÚS 4859/12 se týkala sklizně 2010.

Za sklizeň konopí 2009 již byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody (což je s ohledem na vyčerpání všech vnitrostátních soudních prostředků předmětem stížnosti ESLP – viz nález Ústavního soudu ze dne 13. dubna 2012 II, ÚS 664/12, z čehož vyplývají všechny veškeré procesní kroky ve věci odsouzení stěžovatele za sklizen 2009).

Během celého procesu týkající se sklizně 2009 nebyla nijak objektivně diskutována a zohledněna námitka stěžovatele, že z hlediska pokroku vědy nelze ignorovat individuální a společenský prospěch léčení určitých nemocí pomocí konopí, resp. kanabinoidů (cukrovka, Parkinsonova nemoc, rakovina atd.)

Přesvědčen, že takový kategorický přístup je v rozporu s myšlenkou účty k životu a zdraví lidí, předložil stěžovatel opakovaně - ačkoliv formální - tak velice účinný argument: Neaplikovatelnost[1] klíčových ustanovení [2] českého zákona o návykových látkách z důvodu neoznámení tohoto zákona[3] dle procedury směrnice 98/34/ES. Z tohoto důvodu nelze na stěžovatele nahlížet z hlediska trestního práva jako na osobu jednající bez povolení k zacházení s návykovými látkami[4] a je třeba stěžovatele zprostit obvinění.

Odmítaje položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU se odpověď českých soudu (včetně Ústavního soudu) omezila na to říct, že zákon o návykových látkách těží z výjimky z oznamovací povinnosti[5], neboť se zákon omezuje jen na transpozici závazného práva EU a zejména nařízení.

Ale proč pak Soudní dvůr EU zakazuje transpozici nařízení[6]? A proč zůstaly soudy němé vůči opakovanému požadavku stěžovatele, aby doložily vlastní tvrzení a identifikovaly unijní předpis požadující transpozici po členském státu[7]? Protože tvrzení českých soudů je jednoduše chybné s ohledem na skutečnost, že Parlament ČR a česká vláda vyvrátily svým vlastním jednání toto tvrzení soudů.

Parlament přijal novelu zákona o léčivech, jejímž účelem je liberalizace konopí pro léčbu nemocných[8]. Tato skutečnost vyvrací argument soudů, že unijní normy požadují zákaz pěstování konopí.

Během legislativní procesu uvedené novely Parlamentní institut (rešeršní a poradní orgán Poslanecké sněmovny) doporučil, aby novela zákona byla oznámena dle směrnice 98/34/ES jakožto neharmonizovaná norma. Navíc ministerstvo zdravotnictví přistoupilo (vůbec poprvé) k notifikaci zákona o návykových látkách dle směrnice 98/34/ES – viz databáze TRIS Evropské komise pod číslem 2012/329/CZ[9]. Porušení práva Společenství Českou republikou je nyní z podnětu stěžovatele šetřeno Evropskou komisí a je obsáhle zdůvodněno v kapitole 2 podané Evropské komisi 5. 3. 2013 a je uvedeno ke stažení v oscanovaných originálech na adrese http://evropskakomise.blogspot.cz

Důkazy:

· Rozhodnutí Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví) z 11.3.2013 ke směrnici 98/34/ES a notifikacím zákonných ustanovení s povahou technického předpisu včetně důkazu o nenotifikaci zákona č.50/2013 Sb

· Rozhodnutí ministra zdravotnictví z 13.3.2013, které nenotifikaci zákona o návykových látkách potvrzuje na straně 5 v bodu 6 předmětného rozhodnutí ¨

Rekapitulujme:

1) Moc výkonná a zákonodárná vyvrátily svým jednáním tvrzení českých soudů, že zákon o návykových látkách se nemusí notifikovat dle směrnice 98/34/ES.

2) Tím je doloženo, že zákon o návykových látkách, ačkoliv měl, oznámen dle směrnice 98/34/ES nebyl a je vůči stěžovateli nevymahatelný.

V případě, že by Ústavnímu soudu neshledal uvedené důkazy dostatečnými, nechť využije své pravomoci (viz nález ÚS 154/08 ze dne 30. 6. 2008) a předloží, jak je neustále stěžovatelem před všemi instancemi požadováno, předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU.

Stěžovatel se domnívá, že nemůže být náhodou, že v takovém kontextu došlo k shledání stěžovatele za nepříčetného ze spáchání vytýkaného trestního činu.

Okresní státní zastupitelství v Prostějově, které musí dle zákona uzavřít „zbylé“ obžaloby za obvinění stěžovatele od roku 2010 až 2012, přijalo napadnuté usnesení ve věci obžaloby za sklizeň konopí v roce 2011, když tíha právních argumentů směřuje k zproštění obžalovaného vinny ze spáchání vytýkaných trestních činů.

Stejné státní zastupitelství dále znovu otevřelo již pravomocně rozhodnutí týkající se sklizně za 2009[10] a shledalo stěžovatele za nepříčetného, a to i přesto, že Nejvyšší a Ústavní soud proti odsouzení stěžovatele v dané věci nenašel námitek a shledal, že zákon je z hlediska směrnice 98/34/ES vymahatelný, poněvadž transponuje nařízení, jež se však dle Soudního dvora transponovat nesmí.

Jak psychiatrický posudek použitý Okresním státním zastupitelstvím v Prostějově zaslaný k ústavní stížnosti sp. zn. IV.ÚS 4859/12, tak posudek připojený k této ústavní stížnosti se výlučně opírá o velice kontroversní[11] umístění stěžovatele v psychiatrickém zařízení v roce 2003, což nesplňuje požadavky judikatury ESLP o nutnost specifických důkazů, že stěžovatel není (v současnosti) schopen se sám o sebe postarat nebo že představuje nebezpečí po jiné osoby[12].

Je běžné, aby jediný soudy vyslechnutý psychiatrický znalec učinil závěr, že obžalovaný není schopen rozpoznat trestní povahu svého jednání, pokud čtyři jara za sebou (2009 až 2012) s vědomím státních orgánů, kterým činnost za účelem společenského prosazování léčby s konopím záměrně hlásí, úmyslně konopí zasazuje, během léta dohlíží nad růstem proto, aby jej na podzim sklidil a na základě empirických zkušeností aplikoval v různých formách (s omamným účinkem tak i bez) na specifické nemoci, za což byl dále řadou českými a zahraničními cenami, oceněn? S ohledem na nynější protest soudního znalce ohledně zneužití jeho posudek soudy (viz ústavní stížnosti sp. zn. IV.ÚS 4859/12) lze obsah posudku vnímat jako přátelského gesto, které mělo stěžovatele pomoci při tak kriminální aktivitě jako je poskytnutí konopí nemocným.

Nad rámec této samotné stížnosti stěžovatel dále doplňuje, že v důkazech k ústavní stížnosti sp. zn. IV.ÚS 4859/12 bylo doloženo, že i přes protest soudního znalce, který zpracovával pro OS v Prostějově posudek na stěžovatele k trestnímu řízení za sklizeň 2010, bylo na základě jeho posudku (MUDr. Jiřího Bilíka) zahájeno řízení o omezení právní způsobilosti stěžovatele. Bylo doloženo, že rozhodnutí učinil Obvodní soud pro Prahu 3, který si znalecký posudek určený pro trestní řízení bez jakéhokoliv zákonného nároku opatřil od OS v Prostějově pro civilní řízení stěžovatele u Obvodního soudu pro Prahu 3 a následně dal OS v Olomouci, v jehož obvodu má stěžovatel trvalé bydliště, návrh na zahájení řízení o omezení způsobilosti stěžovatele k právním úkonům. Navíc Obvodní soud pro Prahu 3 svolil, aby byl posudek obsahující důvěrná sdělení a lékařské tajemství nejen o stěžovateli, ale i jeho rodině, zkopírován žalovanou protistranou v civilním sporu a bez jakékoliv kontroly dále zveřejňován či šířen a všechny stížnosti stěžovatele na toto jednání soudců Obvodního soudu pro Prahu 3 byly zamítnuty.

Ačkoliv plně přísluší Ústavnímu soudu přijmout závěry, které považuje za vhodné, je stěžovatel přesvědčen, že je jisté nebo že přinejmenším skutkový kontext vytváří vážnou a nepřekonatelnou pochybnost, že opatření ohledně zbavení právní způsobilosti mají napomoci prostějovskému soudu, který nemohouce shledat stěžovatel vinným s ohledem na neoznámení zákona o návykových látkách se snaží zprostit se své úlohy a své odpovědnosti uvedeným způsobem negující veškeré principy právního státu.

Ačkoliv nelze vyloučit, že tento postup soudů je motivován přátelským duchem najít „kompromis“, neboť stěžovatel riskuje za každé další odsouzení trest odnětí svobody, stěžovatel nedisponuje žádnou garancí, že toto je skutečný a jediný motiv soudů a že se soudy budou skutečně omezovat „jen“ na to, aby jej zbavením způsobilosti k právním úkonům „činili“ trestně neodpovědným, aniž by přijaly jiná opatření (soudní kuratela, umístění stěžovatele v psychiatrickém zařízení) mající de facto povahu trestu a represe. Stěžovatel se domnívá, že o přátelské gesto nejde, neboť omezení (zbavení) způsobilosti je dalším nepřiměřeným represivním opatřením. Dále nejde o alternativní postup, jež by byl zákonem stanovený jako přípustný.

Naopak je škoda, že soudy nepochopily přátelské náznaky učiněné stěžovatelem během procesu týkající se sklizně 2009, dle kterých pouze používání návykových látek pro léčebné účely těží z ochrany práva EU (Soudní dvůr C-136/09 Josemans) a tudíž není třeba se obávat precedentu aplikovatelného na každou jinou kauzu týkající se návykových látek. Nicméně otázka nevymahatelnost zákazu návykových látek v rámci neoznámení národních předpisů dle směrnice 98/34/ES nebyla dosud Soudním dvorem řešena. Bylo by doporučeníhodné takovýmto výrokem Soudního dvoru disponovat skrze institut soudní spolupráce v rámci řízení o předběžné otázce, předtím než by Soudní dvůr byl dán do situace muset takovýto právní problém řešit ve vztahu k dealerovi drog, jež by judikaturu Soudního dvora napadal argumentem, že teprve po řádné notifikaci dotčené látky dle 98/34/ES je vůbec možné říci, co je návykovou látkou netěžící ochrany práva EU v případě užití pro omamné účely.

Na základě uvedeného stěžovatel dospěl k závěru, že jediným účelem napadnutých usnesení je znemožnit, aby trestní obvinění proti stěžovateli byla projednávaná soudem, který s ohledem na doloženou nevymahatelnost zákona o návykových látkách z důvodu neoznámení tohoto zákona dle směrnice 98/34/ES by nemohl jinak – má-li být nestranný - než shledat stěžovatele nevinným z vytýkaného trestného činu a musel by jej zprostit obžaloby.

Stěžovatel se domáhá zrušení obou ústavní stížností napadených usnesení, neboť jimi došlo k zásahu do jeho výše ad I. ústavně zaručených práv. Stěžovatel požaduje, aby jeho jednání bylo v rámci trestního řízení řádně prošetřeno, neboť je přesvědčen, že nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu a trestní řízení by mělo být zastaveno z pro něj příznivějších důvodů. Právní řád nedává stěžovateli jinou možnost domoci se svého Listinou základních práv a svobod dotčeného práva, než stížností k Ústavnímu soudu.

III.

Porušení základních práv a svobod ve vztahu k českému právu

Vedle výše uvedených důvodů souvisejících s nedodržováním ústavnosti při (ne)uplatnění práva EU se stěžovatel touto ústavní stížností domáhá odkazem na ústavně zaručená práva uvedena v bodě I. zrušení sporných usnesení, jejichž cílem je zamezit tomu, aby trestní věc stěžovatele byla řádně projednána a věcně o ní rozhodnuto, z důvodů nedodržování ústavnosti při uplatňování českého práva.

Nedostatečnost znaleckého posudku z hlediska požadavků kladených ústavními právy uvedeny ad I

Orgány činné v trestním řízení využily opětovně nekvalitně zpracovaného znaleckého posudku jako byl doložen k ústavní stížnosti sp. zn. IV.ÚS 4859/12, aby se nemusely jednáním obviněného-stěžovatele dále zabývat. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno z důvodu, že se trestný čin nestal, resp. jednání, jehož se stěžovatel dopustil, není trestným činem, nikoliv pro údajnou nepříčetnost stěžovatele. Orgány činné v trestním řízení už se však nezabývaly stěžovatelovou věcnou obranou, ale pouze s poukazem na znalecký posudek jej označily za nepříčeného a trestní stíhání zastavily bez zkoumání, zda jednání, kterého se stěžovatel dopustil, naplňovalo či nenaplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu.

Okresní státní zastupitelství v Prostějově postavilo usnesení zastavení trestního stíhání stěžovatele na znaleckém posudku MUDr. Hany Kučerové mající zkoumat duševní stav stěžovatele v době jeho údajné trestné činnosti, tj. od dubna do září 2011. Posudek v závěru konstatuje, že „...rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného byly v době spáchání trestného činu vymizelé z důvodu závažného duševního onemocnění..“, avšak tento výrok nemá nikde v předmětném posudku oporu, stejně jako spekulace o duševním stavu v roce 2010 v posudku v ústavní stížnosti sp. zn. IV.ÚS 4859/12. Znalecký posudek je rozdělen do tří základních částí, a to části věnované obsahu trestního spisu, části věnované obsahu zdravotní dokumentace a části týkající se samotného souhrnu a posudku. Celá druhá část znaleckého posudku rozebírající zdravotní dokumentaci stěžovatele u MUDr. Táborské, ošetřující psychiatry, se týká popisu zdravotního stavu po třetí konfiskaci konopí v srpnu 2011 a zejména po likvidaci Edukativní konopné kliniky a dalších k tomu vztažných trestních a správních řízení stěžovatele, a tedy především popisu zdravotního stavu stěžovatele na podzim 2011 a v roce 2012. Posudek spekulativně odkazuje na roky 2002 – 2004, kdy bylo na pomezí roku 2002/2003 možno takové jednání u stěžovatele zaznamenat. U stěžovatele však nebylo už dalších 8 let zaznamenáno vážné duševní onemocnění (maniodepresivní psychóza, tzv. bipolární porucha), kterým stěžovatel do roku 2002 trpěl. Již z tohoto důvodu měly orgány činné v trestním řízení vyhodnotit předložený znalecký posudek jako nesprávný, když znalkyně hodnotila zdravotní stav s výše uvedeným závěrem, pro který neměla k dispozici žádný důkaz ve velmi obsáhlé dokumentaci stěžovatele, jak znalci sami uvedli.

Důkaz: Vyjádření ošetřující psychiatry MUDr. Táborské ze dne 4.3.2013

Uvedené tak již na první pohled, jak bude dále podrobněji doloženo, jednoznačně nesplňuje požadavky Evropského soudu pro lidská práva o nutnosti specifických a aktuálních důkazů, že stěžovatel není schopen rozpoznat trestnost jemu vyčítaného činu.[13]

V důkazu je uveden ošetřující lékařkou ověřený autentický výpis ze zdravotnické dokumentace stěžovatele do září 2011, ze kterého jednoznačně vyplývá, že tvrzení soudní znalkyně MUDr. Kučerové i soudního znalce MUDr. Bilíka (úst. st. sp. zn. IV.ÚS 4859/12) je založeno na spekulaci, když 2. května 2011, kdy stěžovatel lékařku navštívil prvně od roku 2004 pro řízení o pěstounské péči, a stejně tak v červenci a v září 2011 ošetřující lékařka a její zastupující kolegyně MUDr. Štěpánová (13. 9. 2011) nehodnotila zdravotní stav stěžovatele jako psychotický a už vůbec ne jako zdravotní stav s vymizelými rozpoznávacími a ovládacími schopnostmi. Dalším důkazem jsou rovněž vyjádření lékařů a psychologů zaslaná k ústavní stížnosti sp. zn. IV.ÚS 4859/12, která tvrzení soudních znalců zpochybňují.

Rovněž tak tvrzení soudní znalkyně uvedené v závěru posudku, že „..obviněný je schopen chápat smysl trestního řízení, není však schopen účasti u soudního jednání“ je rovněž ničím nepodloženou spekulací, neboť i přes 3. stupeň diseminované neuroboreliozy a vážné zdravotní komplikace způsobené podle stěžovatele činností státních orgánů proti jeho osobě, rodině a členům výzkumu „Konopí je lék“ stěžovatel opakovaně sděloval soudní znalkyni, že má eminentní zájem věc soudně projednat a soudu se účastnit, aby byl očištěn a odškodněn a viníci potrestáni.

Dalším faktem zpochybňujícím tvrzení soudní znalkyně MUDr. Kučerové i soudního znalce MUDr. Bilíka pro řízení ústavní stížnosti sp. zn. IV.ÚS 4859/12 je rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy ze dne 14.12. 2012 dokládající, že v letech 2006 – 2011 byl stěžovatel schopen kvalifikovaně zpracovat inovativní veřejně prospěšné projekty s vysokou finanční efektivitou, na základě kterých následně úspěšně založil a vedl v Praze první českou bezbariérovou školu pro dospělé Ateliér ALF (2006) a vědeckovýzkumné pracoviště Edukativní konopná klinika (2010), ale též byl schopen finanční prostředky řádně vyúčtovat a získat za dané jednání česká i zahraniční ocenění včetně ceny vlády za vzdělávaní v léčbě konopím v roce 2009, jak bylo doloženo v první odmítnuté ústavní stížnosti stěžovatele za sklizeň v roce 2009 (sp. zn. II, ÚS 664/12) řešené nyní Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku a Evropskou komisí v Bruselu.

Důkaz: Odpověď Magistrátu hl. města Prahy ze dne 14.12.2012 na žádost o informace

Stěžovatel nesouhlasí se závěry znaleckého posudku. Rozhodně u něj složky rozpoznávací a ovládací vymizelé nebyly, neboť si byl plně vědom svého jednání, kterého se však dopouštěl v jednoznačném přesvědčení a s vědomím existence základního práva garantovaného ústavním pořádkem, že trestný čin nepáchá. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání není společensky škodlivé a tudíž není trestné. Dle názoru obviněného se tímto měly orgány činné v trestním řízení zabývat především, neboť pokud by došly k názoru, že posuzované jednání není trestným činem, nemusely už řešit trestní odpovědnost obviněného.

Nedostatečnost postupů státních orgánů z hlediska požadavků kladených ústavními právy uvedeny ad I

Orgány činné v trestním řízení obviněnému neprokázaly úmysl pěstovat rostliny konopí za účelem jeho následné konzumace či distribuce k účelům toxikomanickým, naopak doložitelně a důkazně věděly, že (nemocní) občané si vypěstování rostlin konopí na výzkumnické farmě stěžovatele za účely léčebnými objednali, měli před vstupem do výzkumu informovaný souhlas, museli splnit řadu povinností a činili tak s vědomím ošetřujícího lékaře (kazuistiky). Kvalitně pěstované konopí zpracovávali erudovaní vysokoškolsky vzdělaní chemici Edukativní konopné kliniky a registrovaná peněžní sbírka na výzkum léčby kanabinoidy u Magistrátu hl. města Prahy byla řádně vyúčtována, stejně jako granty a dary MHMP ad.

Tímto prokazováním se OČTŘ ani nezabývaly, což stěžovatel považuje za hrubé porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Úmyslem autorů trestního zákoníku totiž zcela jistě nebylo postihovat pěstování rostlin konopí pro jakékoliv účely, ale pouze za účelem jejich distribuce k účelům toxikomanickým.

To zcela odpovídá pojetí vysloveného Soudním dvorem EU ve věci C-137/09 Josemans a Jednotnou úmluvou OSN ze dne 30. března 1961 o omamných látkách, která nakládání s omamnými látkami jako látkami léčebnými explicitně nekriminalizuje:

Viz body 37 a 38 rozsudku Josemans: „Tato právní situace je v souladu s jednotlivými mezinárodními instrumenty […], jako jsou Jednotná úmluva Organizace spojených národů o omamných látkách, uzavřená v New Yorku dne 30. března 1961 […]. V preambuli Jednotné úmluvy smluvní strany prohlašují, že jsou si vědomy své povinnosti předcházet drogové závislosti a bojovat s ní, a přitom uznávají, že lékařské využití omamných látek je i nadále nezbytné ke zmírnění bolesti a že musí být přijata vhodná opatření k zajištění toho, aby byly omamné látky k tomuto účelu k dispozici. Podle článku 4 této Úmluvy smluvní strany přijmou veškerá opatření nezbytná k tomu, aby omezily produkci, výrobu, vývoz, dovoz, distribuci, obchod, použití a přechovávání omamných látek výlučně [na případy, kdy k nim dochází] pro lékařské a vědecké účely“ .

Jak tedy mohl obviněný ztratit schopnost rozpoznat nebezpečnost, resp. protiprávnost svého jednání, když národní právní úprava kriminalizující jakékoliv nakládání s omamnými látkami za léčebnými účely je zjevně PROTIPRÁVNÍ ve vztahu k výším pramenům práva, jež nijak nezohledňuje.

Dle ust. § 12 odst. 2 trestního zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých. Společenská škodlivost se v trestním právu uplatňuje nyní jako tzv. materiální korektiv formálního pojetí trestných činů, který má napomoci uplatnit princip ultima ratio trestněprávního postihu. K pojetí subsidiarity trestní represe se vyjadřoval již P. Šámal, když napsal, že „princip subsidiarity trestní represe má povahu významného interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu“ (P. Šámal: K problému formálního a materiálního pojetí a pojmu trestného činu v připravované kodifikaci trestního zákoníku. Právní rozhledy 17/2007, s. 637). K tomu navíc dodejme ustanovení § 28 (krajní nouze) a ustanovení § 31, odst. 1 trestního zákoníku (přípustné riziko), které rovněž nepřipouští trestnost takovéhoto jednání.

Již v roce 2006 se Nejvyšší soud ČR (sp. zn. 3 Tdo 687/2006) pokusil zamezit tomu, aby byli stíháni lidé, kteří pěstují konopí z jiného důvodu, než kvůli výrobě psychotropní látky, přičemž uvedl, že jako klíčové se v takových případech jeví zkoumání, jak s konopím občané poté, co jej pěstovali, dále naložili. Tedy zda občané konopí zpracovali a vyrobili tak omamnou a psychotropní látku k účelům toxikomanickým (tzv. marihuana, nebo při aplikaci § 15, písmeno f) ZoNL neoprávněně separovali a izolovali z rostliny konopí dronabinol – THC, což nebylo stěžovateli rovněž nikdy prokázáno), nebo konopí užili k jiným účelům.

Orgány činné v trestním řízení přitom musí před podáním obvinění dle zásady vyhledávací a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2, odst. 5 trestního řádu) prokázat skutky, které jsou obviněnému kladeny za vinu, občané svou nevinu prokazovat nemusí (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

§ 2, odst. 7 trestního řádunavíc ukládá OČTŘ za povinnost spolupracovat s nevládními organizacemi, což nejen v předmětném řízení policejní orgány zcela ignorovaly a přistupovaly k stěžovateli vždy s presumpcí viny i přes toliko referencí a důkazů, že jednáním policie došlo k nezměrným tragédiím a škodám!

Existují tisíce odrůd konopí a dle doložitelných výsledků znaleckých analýz Ústavu soudního lékařství FN v Olomouci pro výzkum „Konopí je lék“ jsou rozdíly v množství kanabinoidů CBD nebo THC v samičím květu konopí (na léčivé látky nejkoncentrovanější část rostliny) v jednom gramu až třistanásobné a stejně tak – až 300 násobně - je odlišný poměr THC vůči CBD! Poměr (synergie) kanabinoidů – nikoliv koncentrace - zůstává vždy stejný v celém množství Cannabis herba a pravděpodobně i ve zbylých částech rostliny konopí. V konopí je doloženo přes 900 látek s mnoha dalšími léčivými látkami než jsou kanabinoidy. Např. léčivé látky ze semene konopí jsou od roku 2010 (řádně notifikováno dle směrnice 98/34/ES) součástí českého lékopisu a zavedeny do Státního ústavu pro kontrolu léčiv.

Složení, a tedy i množství jednotlivých léčivých látek a zejména poměry kanabinoidů CBD : THC přitom zcela zásadně ovlivňují TERAPEUTICKÝ A PSYCHOAKTIVNÍ EFEKT a tedy i obsah a efekt všech dalších léčivých látek v rostlině konopí. Při odpovědném zacházení s konopím jsou rizika srovnatelná s jinými bezpečnými bylinami (drogami) a je všeobecně odborně uznaným faktem, že rizika odpovědně pěstovaného, zpracovaného a užívaného konopí jsou naprosto bagatelní včetně potenciálu závislosti srovnatelného s užíváním kávy. Především pak nejsou rizika spojená s užívání léčivého konopí nebo i tzv. marihuany fatální - na rozdíl od běžně smrtelných farmaceutických léčiv, alkoholu a jiných tvrdých drog. Skutečným rizikem pro občany je černý trh s mnohdy toxickou tzv. marihuanou či tzv. Fénixovými slzami (výtažek, Cannabis extractum) z tzv. indoorových pěstíren s umělým osvětlením, kde se pěstují odrůdy konopí s vysokým obsahem THC, které jsou enormně hnojeny a toxicita pak přechází z kořene do květu (tzv. marihuana). Dle Výroční zprávy vlády ve věcech drog za rok 2011 nejsou výjimky policejního zajištění odrůd konopí obsahujících nad 20% THC de facto bez jakékoliv ostatní zelené hmoty běžné v Cannabis herba. Konopí z výzkumnické farmy stěžovatele při pravidelných konfiskacích od roku 2009 – 2012 vykazuje v policejních analýzách i při nezákonném měření THC (viz výše a níže) desetinový obsah THC, zato vysoký obsah CBD, který však policii nezajímal a která s presumpcí viny vždy konopí zkonfiskovala a zdůvodnila toto veřejným zájmem a prevencí šíření toxikomanie.

Přestože je podle Evropského monitorovacího centra ČR největším evropským producentem tzv. marihuany a černému trhu stávající právní situace maximálně vyhovuje, nejsou přes letité žádosti (nejen) stěžovatele o spolupráci a policejní ochranu výzkumu "Konopí je lék" a letité upozorňování stěžovatele vlády, parlamentu i prezidenta republiky na respekt k ústavním a mezinárodním závazkům a podání stěžovatelem řady legislativních návrhů, tak i přesto nejsou dodnes řádně notifikována ani zákonná ustanovení s povahou technického předpisu dle směrnice 98/34/ES včetně zákona č. 50/2013 Sb. („konopí do lékáren“). Jak stěžovatel opakovaně vládu a parlament upozorňoval, zákon č. 50/2013 Sb. zcela zablokuje tolik potřebný výzkum a zcela znepřístupní léčivé konopí nemocným (viz kapitola 2 Stížnosti pro porušení práva Společenství ČR projednávaná Evropskou komisí, http://evropskakomise.blogspot.cz) s povinností nemocného občana zaplatit v lékárně např. na neuropatické bolesti např. za konopný lék Sativex 25 tisíc Kč měsíčně. Přitom chybí výzkum a důkazy potřebného složení, koncentrace a zpracování konopí z hlediska urgentní, kurativní a paliativní medicíny u konkrétních (desítek) onemocnění , jejich stupňů, dalších souvislých onemocnění a míry jejich chronicity.

Smyslem trestního práva určitě není kriminalizace občanů pěstujících konopí za účelem jeho využití k léčebným účelům či zkoumání léčivých genetik konopí a dalších faktorů s tím souvisejících. Orgány činné v trestním řízení se tak měly především zabývat otázkou, za jakým účelem obviněný-stěžovatel rostliny konopí pěstuje a pakliže měly podezření, že jsou rostliny konopí pěstovány za účelem výroby drog k účelům toxikomanickým, neboť každé konopí obsahuje THC, bylo jejich povinností takové jednání stěžovatele prokázat. Obviněnému-stěžovateli nebylo nikdy prokázáno, že by pěstoval a zpracovával konopí na tzv. marihuanu a za účelem využití pěstovaného konopí k toxikomanii (břemeno důkazní leží v trestním řízení jen a pouze na straně obžaloby, obviněný není povinen svou nevinu dokazovat), nebo z konopí získával pryskyřice s THC či tuto látku izoloval (THC = Dronabinol, farmaceutický lék Marinol). Naopak. OČTŘ hodnověrně věděly, že stěžovatel po letech marných žádostí Ministerstva zdravotnictví ČR o vydání povolení k pěstování konopí k výzkumným účelům (od roku 2000) v roce 2008 (spolu) založil odbornou společnost „Konopí je lék, o.s.“ určenou k tvorbě standardů kvality dobré léčebné praxe a tuto společnost jako jediný možný právní úkon legality a legitimity svého konání registroval dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů u Ministerstva vnitra ČR. Pakliže nezákonné jednání nebylo stěžovateli OČTŘ prokázáno, při uplatnění zásady presumpce neviny, nelze na jednání opakovaně obžalovaného-stěžovatele pohlížet jako na jednání protiprávní.

Na tomto místě stěžovatel odkazuje na Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.

2008, sp.zn. 3 Tdo 52/2008, podle nějž „jestliže rostlina konopí setého byla pěstována a dále zpracována výlučně pro potřeby alternativní léčby, pak s ohledem i na ostatní okolnosti mající vliv na konkrétní společenskou nebezpečnost činu lze učinit závěr, že není naplněn materiální znak takového činu“. K otázce materiálního korektivu, který se uplatňuje v současném trestním zákoníku, viz výše.

Stěžovatel je dále přesvědčen, že postup Policie ČR při zjišťování obsahu THC v rostlinách konopí nebyl v souladu se zákonem a jak doloží níže, byl s ním v hrubém rozporu. Odrůdy konopí, které je zakázáno pěstovat, jsou pro účely trestního zákoníku § 289 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb. definovány v Příloze I., bodu A.1. nařízením vlády č. 455/2009 Sb. ve znění do 4. 1. 2012. Takovými rostlinami konopí jsou ty, které „obsahují více než 0,3% látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů z celkové hmotnosti rostliny.“ Policie ČR však měřila množství THC jen z usušených samičích vrcholíků, čímž logicky došlo k enormnímu navýšení obsahu THC a toto měření bylo rovněž v rozporu s zákonem o návykových látkách, který v jedné ze tří definic konopí, které MZ ČR a Policie ČR odmítá dále specifikovat a vysvětlit, v § 2, písm. f) definuje rostlinu konopí jako celou „nadzemní část rostliny z rodu konopí, jejíž součástí je vrcholík“. Podle tohoto výkladu definic konopí dle trestního zákoníku a zákona o návykových látkách konzultovaného s právníky, vědci se znalostí botaniky, chemie a soudním znalcem, který pro výzkum „Konopí je lék“ provádí měření kanabinoidů CBD, THC a CBN, mělo policejní měření THC v konopí probíhat z reprezentativního vzorku rozemletého množství celého množství rostliny konopí včetně kořene (TZ), nebo alespoň z celé nadzemní části rostliny konopí včetně stonku, listí, okvětí, květu, semen atd. (ZoNL), což se rovněž nikdy nedělo.

V této souvislosti je naprosto legitimní právní otázkou Ústavnímu soudu ČR, zda zkonfiskované konopí má, nebo nemá být při analýze policie na obsah THC dle výše uvedené zákonné definice nejprve vysušeno, když voda tvoří až 50% objemu hmoty rostliny a výsledné měření obsahu THC je tak zcela zkreslené. Zákonodárce o tom, že výše uvedenou definicí konopí míní pouze vysušené konopí, nic neuvádí. Zcela běžnou metodou je totiž používání syrového (vodu obsahujícího) Cannabis herba pro sirupy s neomamným efektem (receptura používaná dodnes v lidovém léčitelství), stejně tak neomamné, ale léčivé tonikum z kořene konopí, které je zaznamenáno již z období před našim letopočtem.

Dodejme, že MZ ČR a Policie ČR při vědomí existence legálního a legitimního jednání dle §5 odst. 5 a § 29 ZoNL opakovaně odmítá specifikovat ZCELA ODLIŠNÉ DEFINICE NEZÁKONÝCH ORŮD KONOPÍ při srovnání tří zcela odlišných definic konopí z hlediska měření na obsah THC dle definic daných § 2 písm. f) ZoNL vůči další zcela odlišné definici měření na obsah THC v konopí, které jsou pro účely § 289 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb. definovány v Příloze I., bodu A.1. nařízení vlády č. 455/2009 Sb., kde je, resp. do roku 2012 byla, tolerance množství THC v rostlině konopí největší (důvodová zpráva k vládnímu nařízení odůvodnění rozlišnosti definice konopí neobsahuje). Výsledné rozdíly obsahu THC v konopí dle jednotlivých definic konopí jsou více než stonásobné.

· Důkaz: Rozhodnutí ministra zdravotnictví z 13.3.2013, body 3-5 na straně 3-4

Od prvního obvinění a odsouzení v roce 2010 si stěžovatel stěžoval soudům, policii, státním zastupitelstvím a ministerstvům na nezákonné měření THC v konopí policií a enormní navyšování obsahu THC v konopí u pěstitelů konopí do 100m2/občana (analogický korektiv kontroly osevní plochy je daný úmluvami OSN je rovněž zaveden u máku) a žádal znát metodiku měření THC. Všemi soudy bylo zcela ignorováno rovněž to, že nejen stěžovatel poukazoval na nejméně desetinásobně vyšší váhový objem při konfiskaci v roce 2009, než bylo uvedeno v obžalobě a rozsudku. Teprve vrcholný policejní orgán pro stanovování postupu měření THC v konopí (Kriminalistický ústav v Praze) 31.1.2013 odpověděl, že měření THC z celého objemu rostliny konopí by odporovalo analytickým principům, když však stěžovatel žádal znát přesný metodicky postup policejního měření obsahu THC v konopí, jaký je dán pro pěstitele nad 100m2 plochy v příloze č.1 Nařízení ES č. 1122/2009 (analogický původní metodice v příloze XIII Nařízení ES č. 2316/1999), Kriminalistický ústav dne 28. 2. 2013 odpověděl, že žádná policejní metodika k měření THC v konopí neexistuje a pokračoval volnými úvahami, jak by se mohlo při měření postupovat, přičemž zpochybnil své rozhodnutí z 31.1.2013 a uvedl i eventuální možnost měřit konopí na THC i z celého objemu rostliny. Dodejme na níže uvedeném důkazu, že 31. 1. 2013 Kriminalistický ústav odpověděl, že měření THC probíhá v naprostém souladu se zákonem o návykových látkách, který je trestnímu zákoníku, resp. předmětnému vládnímu nařízení, nadřazen a má vyšší právní sílu, avšak výše uvedená evropská metodika vychází , resp. je v souladu právě se zákonem o návykových látkách. Trestní sankce přitom nestanovuje ZoNL, ale trestní zákoník.

Stejně tak odpovědělo Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje 19. 3. 2013, které navíc doložilo, že i v době zcela dramatické změny definice legálního konopí dle trestního zákoníku od roku 2012, se způsob měření THC v konopí nezměnil.

Ve spisech k trestním řízením proti stěžovateli za úrody 2009, 2010 a 2011 navíc nebylo nikdy uvedeno, jaká byla celková váha rostlin konopí včetně stonku, což odporuje doporučenému postupu měření THC, jak je uvedeno v přiložených důkazech.

· Důkaz: Rozhodnutí výše uvedených policejních orgánů k měření THC v konopí policií

Stěžovatel OČTŘ rovněž opakovaně upozorňoval, že novelizací ZoNL zákonem č. 362/2004 Sb. bylo po vstupu ČR do EU od července 2004 občanům povoleno bez jakéhokoliv hlášení úřadům pěstovat na ploše do 100 m2/občana konopí a toto konopí zpracovávat k účelům vědeckovýzkumným – pokusnickým (viz § 5 odst. 5 a § 29 ZoNL) a že dle evropské metodiky uvedené v příloze č.1 Nařízení ES č. 1122/2009 je nutné měřit THC v konopí v období vždy max. do 10. dne po odkvětu a nejméně z 50 kusů rostlin a vzorku alespoň 30 cm z horní části každé rostliny. V následném období (po 10. dnu po odkvětu) je totiž v samičím vrcholíku rostliny konopí více procent THC, a to i v certifikovaných odrůdách konopí (tzv. technické konopí), zejména pak, jsou–li pěstovány na květ. Policie však měřila vzorky po tomto období (zřejmě z nejzralejší části vrcholíku) a pouze z několika gramů vzorku, který pak přepočítávala na celkový objem údajně toxikomanicky využitelného materiálu. Tím však dochází k enormnímu navýšení objemu THC, avšak k minimalizaci celkového zkonfiskovaného zužitkovatelného množství konopí (Cannabis herba), které slouží nejen k výrobě konopných mastí, které, jak stěžovatel opakovaně s lékaři doložil, dokáží při určitém složení a koncentraci látek vyléčit tzv. diabetickou nohu před amputací (v ČR více než 10 tisíc amputací ročně!). Odborná erudice stěžovatele byla opakovaně doložena hodnověrnými autoritami včetně rektorů univerzit, odborných asociací či dopisu primátora Olomouce Okresnímu soudu v Prostějově, viz http://www.cannabis-research.blogspot.cz/

Důkaz: Rozhodnutí UKUZ k podrobné metodice měření THC v konopí dle EU

Rovněž tak MZ ČR a Policie ČR, jak je uvedeno v důkazech výše uvedených, při vědomí existence §5 odst.5 a § 29 ZoNL opakovaně odmítá blíže specifikovat a vysvětlit technický popis nezákonného jednání definovaného jako neoprávněná výroba drog z konopí (THC, Dronabinol - Marinol) dle § 15 písmeno f) ZoNL. Definici mají zřejmě občané nalézat v trestněprávním řízení a občané mají být obligatorně „preventivně“ obvinění na základě měření THC dle neveřejného a občanům zcela neznámého postupu policejního měření konopí na obsah THC, viz výše. K tomu stěžovatel dodává, že omezení práv se může dít toliko na základě zákona, nikoliv podle neveřejných a právně podřazených metodik či postupů policejních orgánů ad hoc.

IV.

Vzhledem k tomu, že předmětná ústavní stížnost je z hlediska skutku stěžovatele, jeho právní kvalifikace, stejně tak napadených usnesení státních zastupitelství včetně odůvodnění zastavení trestního řízení (za nedovolené pěstování a nakládání s konopím za výzkumnými účely) pro právní nezpůsobilost stěžovatele, naprosto analogická s ústavní stížností, kterou podal stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně dne 24.12.2012, a která je vedena Ústavním soudem ČR pod sp. zn. IV.ÚS 4859/12, žádá stěžovatel laskavě Ústavní soud ČR, aby, pokud je toto právně přípustné, byla níže uvedená ústavní stížnost projednána a rozhodnuta v rámci ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem ČR pod sp. zn. IV.ÚS 4859/12. Svůj návrh stěžovatel odůvodňuje především hlediskem hospodárnosti a rychlosti soudního řízení a ochrany práv (nejen) stěžovatele.

Stěžovatel požaduje, aby jeho jednání bylo v rámci trestního řízení řádně prošetřeno, neboť je přesvědčen, že nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu a trestní řízení by mělo být zastaveno z pro něj příznivějších důvodů. Právní řád nedává stěžovateli jinou možnost domoci se svého Listinou základních práv a svobod dotčeného práva, než stížností k Ústavnímu soudu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal tento

nález:

Usnesení Krajského Státního zastupitelství v Brně, č.j. 5 KZT 9/2013-23 ze dne 22.2.2013 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Prostějově, č.j. 1 ZT 55/ 2012-79 ze dne 25.1.2013 se pro rozpor s ústavně zaručenými právy a svobodami zrušují.

V Olomouci dne 25. 4. 2013

Dušan Dvořák, v.r

[1] Stála judikatura od rozsudku Soudního dvora ve věci C-194/94 CIA, bod 54.

[2] Ustanovení zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, týkající se povolení k zacházení s návykovými látky a zakazující pěstování konopí.

[3] K oznámení mělo dojít zejména začátkem roku 2009 během změně ustanovení týkající se povolení k zacházení s návykovými látky, ke které došlo zákone č. 141/2009 Sb., ze dne 28. dubna pozměňující zákon č, 167/1998 Sb., , o návykových látkách.

[4] Viz rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Procédure pénale contre Schwibbert.

[5] Čl. 10 dost. 1 směrnice 98/34/ES.

[6] Rozsudek Soudního dvora ve věci 34/73 Variola.

[7] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-289/94 Komise ES proti Itálii, para 36, 43 a 44.

[8] Sněmovní tisk 590/0; http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=590&CT1=0

[9] ec.europa.eu/enterprise/tris rubrika „search by number…“

[10] Připomeňme si, jde o řízení, v rámci kterého Ústavní soud shledal argument zákona o návykových látkách i přes neoznámení dle směrnice 98/34/ES za aplikovatelný, neboť zákon transponuje nařízení, jež se ale dle judikatury Soudního dvora transponovat nesmí.

[11] Toto umístění bylo důsledkem nepodrobení stěžovatele jakožto psychoterapeuta tzv. odborným názorům svých kolegů psychiatrů. Poté co byl umístěn do klece se stěžovatel s Veřejným ochráncem práv úspěšně podílel na legislativním omezení (2005) tohoto nelidského a ponižujícího zacházení.

[12] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci X et Y proti Chorvatsku č. 5193/09.

[13] Rozsudek Soudu ve věci X et Y proti Chorvatsku č. 5193/09.

Odborná společnost Konopí je lék, z.s., právní zástupce Cannabis is The Cure,z.s. konopijelek.cz

Konopná ústavní mast