Rozbor problematiky terapeutického a badatelského
užití konopí provedl Soudní dvůr EU ve svém rozsudku ze dne 16. prosince 2010
ve věci C‑137/09 Josemans.
- „Provozovatel coffee
shopu se v rámci své činnosti spočívající v prodeji omamných látek,
které nejsou součástí oběhu, který je pod přísným dohledem
příslušných orgánů, jsou-li používány pro lékařské nebo vědecké účely, nemůže
dovolávat“ základních svobod práva EU proti vnitrostátnímu předpisu, který
jeho činnost (zcela) omezuje (bod 54 rozsudku).
- Soudní dvůr
vychází ze základního vymezení, že „jelikož je škodlivost omamných
látek, včetně omamných látek z konopí, jako je marihuana, obecně uznána,
je jejich prodej zakázán[1] ve
všech členských státech, s výjimkou přísně kontrolovaného obchodu, kdy
jsou používány pro lékařské a vědecké účely“ (bod
36 rozsudku).
- Následně Soudní dvůr situuje
uvedené základní vymezení do mezinárodněprávního kontextu: „Tato právní
situace je v souladu s jednotlivými mezinárodními instrumenty […],
jako jsou Jednotná úmluva Organizace spojených národů o omamných látkách,
uzavřená v New Yorku dne 30. března 1961 […]. V preambuli Jednotné
úmluvy smluvní strany prohlašují, že jsou si vědomy své povinnosti předcházet
drogové závislosti a bojovat s ní, a přitom uznávají, že lékařské
využití omamných látek je i nadále nezbytné ke zmírnění bolesti
a že musí být přijata vhodná opatření k zajištění toho, aby byly
omamné látky k tomuto účelu k dispozici. Podle článku 4 této
Úmluvy smluvní strany přijmou veškerá opatření nezbytná k tomu, aby
omezily produkci, výrobu, vývoz, dovoz, distribuci, obchod, použití
a přechovávání omamných látek výlučně [na případy, kdy k nim dochází]
pro lékařské a vědecké účely“(body 37 a 38 rozsudku).
Závěry:
- Omamné látky pro jiné než pro
lékařské nebo vědecké účely nejsou obchodovatelným zbožím. V takovém
případě je nutné s ohledem na mezinárodní závazky účinně zabránit a
případně sankcionovat nakládání s těmito látky.
- A contrario omamné látky
(konopí) pro lékařské nebo vědecké účely je právem EU uznaným obchodovatelným
zbožím. Práva EU se lze
v takovém případě dovolávat. Z tohoto
důvodu je třeba dle směrnice 98/34 ES zohlednit situace, které by mohly
vytvářet neodůvodněná omezení přeshraničního obchodu s omamnými látky pro
lékařské nebo vědecké účely[2].
-
Vymezení a regulace
omamných látek pro lékařské nebo vědecké účely na straně jedné a jejich použití
pro jiné účely na straně druhé je zcela v souladu s mezinárodními
závazky.
Poznámky:
[1] K porozumění
nutno dodat, že prodej konopí coffe shopy v Nizozemsku za omamnými
účinky není právně legalizován, nýbrž pouze tolerován.
[2] Viz § 8 odst. 5
zákona o návykových látkách, jež zohledňuje zásadu nediskriminace občanů EU a
umožňuje vydání povolení k nakládání s návykovými látky i osobám
usazeným v jiných členských státech. Celé znění rozsudku
Věc C-137/09
Marc Michel Josemans
v.
Burgemeester van Maastricht
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Raad van State)
„Volný pohyb služeb — Volný pohyb zboží —
Zásada zákazu diskriminace — Opatření místního orgánu veřejné moci,
které vyhrazuje přístup do coffee shopů nizozemským státním příslušníkům
— Uvádění na trh tzv. ,měkkých‘ drog — Prodej nealkoholických nápojů a
potravin — Cíl spočívající v boji proti drogové turistice a obtěžujícím
jevům, které s sebou přináší — Veřejný pořádek — Ochrana veřejného
zdraví — Soudržnost — Proporcionalita“
Shrnutí rozsudku
1. Právo Společenství –
Zásady – Rovné zacházení – Diskriminace na základě státní příslušnosti –
Občanství Evropské unie – Právo
volného pohybu a volného pobytu na území členských států –
Volný pohyb zboží – Volný pohyb služeb – Ustanovení Smlouvy – Oblast
působnosti – Omamné látky, které jsou součástí nezákonného
oběhu a podléhají zákazu dovozu a prodeje ve všech členských státech
– Prodej omamných látek kvalifikovaných jako „měkké“ drogy
v coffee shopech, který je tolerován, takže není předmětem trestního
postihu – Vyloučení
(Články 12 ES, 18 ES, 29 ES a 49 ES)
2. Volný pohyb služeb – Omezení – Obecní právní úprava, která nerezidenty vylučuje z poskytování některých služeb
(Článek 49 ES)
1. Provozovatel
coffee shopu se v rámci své činnosti spočívající v tom, že v takových
coffee shopech prodává omamné látky, které
nejsou součástí oběhu, který je pod přísným dohledem
příslušných orgánů, jsou-li používány pro lékařské nebo vědecké účely,
a takový prodej není předmětem trestního postihu, nemůže
dovolávat článků 12 ES, 18 ES, 29 ES nebo 49 ES proti obecní právní
úpravě, která zakazuje přístup do takových zařízení
nerezidentům.
Na omamné látky, které nejsou součástí oběhu,
který je pod přísným dohledem příslušných orgánů, jsou-li používány pro
lékařské
nebo vědecké účely, se totiž vzhledem k jejich povaze vztahuje
zákaz dovozu a prodeje ve všech členských státech. Okolnost,
že některý z členských států kvalifikuje omamnou látku jako
měkkou drogu, nemůže toto tvrzení zpochybnit. Stejně tak tento
zákaz dovozu a prodeje není dotčen pouhou skutečností, že
orgány pověřené jeho uplatňováním, zejména s ohledem na omezené
lidské a materiální zdroje, upřednostňují mírnější potlačování
určitého typu obchodu s omamnými látkami, protože považují
jiné typy obchodu za nebezpečnější. Takový přístup nesmí
zejména nedovolený obchod s omamnými látkami pokládat za hospodářský
oběh, který je pod přísným dohledem příslušných orgánů
v lékařské a vědecké oblasti. Tento posledně uvedený obchod je totiž
skutečně legální, zatímco nedovolený obchod, přestože je
tolerován, zůstává zakázaný.
Co se týče činnosti spočívající v prodeji
nealkoholických nápojů a potravin v těchto coffee shopech, může se
provozovatel
užitečně dovolávat článku 49 ES a následujících. Prodej
nealkoholických nápojů a potravin v coffee shopech je totiž restaurační
činností charakterizovanou souborem dílčích plnění a úkonů,
mezi nimiž služby převažují nad samotným dodáním zboží.
(viz body 41, 43, 49, 54, výrok 1)
2. Článek 49
ES musí být vykládán v tom smyslu, že obecní právní úprava, jež zakazuje
přístup do coffee shopů nerezidentům, představuje
omezení volného pohybu služeb zakotveného Smlouvou o ES
v rozsahu, v němž se tento zákaz týká poskytování restauračních služeb
v coffee shopech prodávajících některé omamné látky
kvalifikované jako „měkké drogy“. Toto omezení je nicméně odůvodněno
cílem
spočívajícím v boji proti drogové turistice a obtěžujícím
jevům, které s sebou přináší.
Boj proti drogové turistice a obtěžujícím
jevům, které s sebou přináší, totiž spadá do rámce boje proti drogám.
Souvisí jak
s udržováním veřejného pořádku, tak s ochranou zdraví občanů, a
to jak na úrovni členských států, tak na úrovni Unie. Vzhledem
k závazkům Unie a jejích členských států tyto cíle představují
legitimní zájem, který může v zásadě odůvodnit omezení povinností
uložených právem Unie, byť by se jednalo o povinnosti uložené
na základě základní svobody, jako je volný pohyb služeb.
Pokud jde o přiměřenost takového omezení, je
nesporné, že zákaz přístupu nerezidentů do coffee shopů je opatřením
způsobilým
podstatně snížit drogovou turistiku, a v důsledku toho omezit
problémy, které s ní souvisí. V tomto kontextu nemůže být považováno
za nekoherentní, že členský stát přijímá vhodná opatření, aby
čelil značnému přílivu rezidentů z jiných členských států, kteří
si přejí využít prodeje produktů, na něž se vzhledem k jejich
povaze vztahuje zákaz prodeje ve všech členských státech, který
je v tomto státě tolerován.
Co se týče možnosti přijmout opatření, která
jsou méně omezující pro volný pohyb služeb, a konkrétně možnosti povolit
nerezidentům
přístup do coffee shopů s tím, že jim bude odmítnut prodej
konopí, není snadné dohlížet a přesně kontrolovat, že tento produkt
není nerezidentům prodáván, ani že jej neužívají. Mohlo by
kromě toho dojít k tomu, že takový přístup bude podporovat nedovolený
obchod nebo následný prodej konopí nerezidentům ze strany
rezidentů uvnitř coffee shopů. Členským státům přitom nelze upírat
možnost naplňovat cíl spočívající v boji proti drogové
turistice a obtěžujícím jevům, které s sebou přináší, zavedením obecných
pravidel, která jsou vnitrostátními orgány snadno používána a
kontrolována.
Při neexistenci poznatků umožňujících
předpokládat, že sledovaný cíl může být zajištěn tím, že by byl
nerezidentům umožněn
přístup do coffee shopů s tím, že jim bude odmítnut prodej
konopí, na takové úrovni, jakou zamýšlí dotyčná obecní právní úprava,
je tedy taková právní úprava způsobilá zaručit uskutečnění cíle
spočívajícího v boji proti drogové turistice a obtěžujícím
jevům, které s sebou přináší, a nepřekračuje meze toho, co je k
jeho dosažení nezbytné.
(viz body 65–66, 69, 75, 78, 80–84, výrok 2)
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)
16. prosince 2010(*)
„Volný pohyb služeb − Volný pohyb zboží −
Zásada zákazu diskriminace − Opatření místního orgánu veřejné moci,
které vyhrazuje
přístup do coffee shopů nizozemským státním příslušníkům −
Uvádění na trh tzv. ,měkkých‘ drog − Prodej nealkoholických nápojů
a potravin − Cíl spočívající v boji proti drogové turistice
a obtěžujícím jevům, které s sebou přináší − Veřejný pořádek −
Ochrana veřejného zdraví − Soudržnost − Proporcionalita “
Ve věci C‑137/09,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí
o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Raad van
State (Nizozemsko)
ze dne 8. dubna 2009, došlým Soudnímu dvoru dne 15. dubna 2009,
v řízení
Marc Michel Josemans
proti
Burgemeester van Maastricht,
SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),
ve složení J. N. Cunha Rodrigues, předseda senátu, A. Arabadžev, A. Rosas (zpravodaj), A. Ó Caoimh a P. Lindh, soudci,
generální advokát: Y. Bot,
vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 29. dubna 2010,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za M. M. Josemanse A. Beckersem, advocaat,
– za Burgemeester van Maastricht S. A. R. Lelym, advocaat,
– za nizozemskou vládu C. Wissels a M. Noort, jakož i J. Langerem, jako zmocněnci,
– za belgickou vládu C. Pochet a L. Goossens, jako zmocněnkyněmi,
– za německou vládu M. Lummou a J. Möllerem, jako zmocněnci,
– za francouzskou vládu E. Belliard, G. de Berguesem a A. Czubinski, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi H. van Vlietem a I. Rogalskim, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 15. července 2010,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 12 ES, 18 ES, 29 ES a 49 ES.
2 Tato
žádost byla podána v rámci sporu mezi M. M. Josemansem, provozovatelem
coffee shopu Easy Going, a Burgemeester van Maastricht
(starosta Maastrichtu) z důvodu, že Burgemeester van Maastricht
dočasně uzavřel dotčené zařízení na základě dvou zjištění
potvrzujících, že osobám, které nemají bydliště v Nizozemsku,
byl v rozporu s ustanoveními platnými v této obci umožněn přístup
do tohoto zařízení.
Právní rámec
Právní úprava Unie
3 Nezbytnost
bojovat proti drogám, zejména potlačováním nedovoleného obchodu
s drogami a předcházením užívání omamných látek,
jakož i drogové závislosti, byla uznána několika unijními akty
a právními nástroji.
4 Rámcové
rozhodnutí Rady 2004/757/SVV ze dne 25. října 2004, kterým se stanoví
minimální ustanovení týkající se znaků skutkových
podstat trestných činů a sankcí v oblasti nedovoleného obchodu
s drogami (Úř. věst. L 335, s. 8), ve svém prvním bodě odůvodnění
uvádí, že nedovolený obchod s drogami ohrožuje zdraví,
bezpečnost a kvalitu života občanů Evropské unie stejně jako legální
hospodářskou činnost, stabilitu a bezpečnost členských států.
5 Podle
čl. 2 odst. 1 písm. a) rámcového rozhodnutí 2004/757 členské státy
přijmou nezbytná opatření, aby dále uvedené úmyslné
jednání, je-li protiprávní, bylo trestné: výroba, zhotovování,
extrahování, příprava, nabízení, nabízení za účelem prodeje,
šíření, prodej, dodávání za jakýchkoliv podmínek, překupnictví,
zasílání, tranzitní přeprava, převážení, dovoz nebo vývoz
drog. V odstavci 2 tohoto článku je upřesněno, že jednání
uvedené v odstavci 1 nespadá do oblasti působnosti tohoto rámcového
rozhodnutí, pokud se ho pachatelé dopustí výhradně pro svou
vlastní spotřebu, jak je vymezena vnitrostátními právními předpisy.
6 Podle
článku 1 Protokolu o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské
unie, který byl připojen ke Smlouvě o Evropské
unii a Smlouvě o založení Evropského společenství
Amsterodamskou smlouvou, je třináct členských států Evropské unie,
včetně
Nizozemského království, zmocněno mezi sebou navázat,
v institucionálním a právním rámci Evropské unie, jakož i Smlouvy o EU
a Smlouvy o ES, posílenou spolupráci v rámci rozsahu působnosti
schengenského acquis vymezeného v příloze k uvedenému protokolu.
7 Součástí
takto vymezeného schengenského acquis je úmluva k provedení Schengenské
dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami
států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo
a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných
hranicích (Úř. věst. 2000, L 239, s. 19; Zvl. vyd. 19/02,
s. 3), podepsaná v Schengenu (Lucembursko) dne 19. června 1990.
8 Článek
71 odst. 1 této Úmluvy stanoví, že smluvní strany se zavazují, že
v oblasti přímého i nepřímého prodeje omamných a psychotropních
látek jakéhokoli druhu, včetně konopí, jakož i v oblasti držení
těchto látek za účelem jejich prodeje nebo vývozu, přijmou
v souladu se stávajícími úmluvami OSN veškerá opatření nezbytná
pro předcházení nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními
látkami a jeho potlačování.
9 V odstavcích
2 až 4 tohoto článku jsou uvedena jednotlivá opatření, která se smluvní
strany zavazují přijmout v rámci předcházení
zejména nedovolenému vývozu a dovozu omamných a psychotropních
látek, včetně konopí, a jejich potlačování, jakož i v rámci
prodeje těchto látek, jejich dodávání a obchodování s nimi.
Podle odstavce 5 téhož článku učiní smluvní strany vše, co je
v jejich moci, pro předcházení negativním následkům nedovolené
poptávky po omamných a psychotropních látkách a boj proti nim.
10 Některé
právní nástroje Unie, jako jsou usnesení Rady ze dne 29. listopadu 1996
o opatřeních pro boj proti drogové turistice
uvnitř Evropské unie (Úř. věst. C 375, s. 3), jakož i společná
akce ze dne 17. prosince 1996 přijatá Radou na základě článku
K.3 Smlouvy o Evropské unii o sbližování právních předpisů
a praxe členských států Evropské unie pro boj proti drogové závislosti
a předcházení nedovolenému obchodu s drogami a boj proti němu
(Úř. věst. L 342, s. 6), se výslovně týkají boje proti drogové
turistice.
11 Unie je smluvní stranou Úmluvy Organizace spojených národů proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami,
uzavřené ve Vídni dne 20. prosince 1988 (Sbírka smluv Organizace spojených národů,
sv. 1582, č. 1-27627). Podle prohlášení, jež je přílohou rozhodnutí
Rady 90/611/EHS ze dne 22. října 1990, kterým se jménem
Evropského hospodářského společenství uzavírá Úmluva Organizace
spojených národů proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními
látkami (Úř. věst. L 326, s. 56; Zvl. vyd. 11/17, s. 173), má
Společenství pravomoci v oblasti otázek obchodní politiky týkající
se látek běžně používaných při nedovolené výrobě omamných
a psychotropních látek.
Vnitrostátní právní úprava
12 Podle
zákona z roku 1976 o omamných látkách (Opiumwet 1976) je zakázáno
držení, obchodování, pěstování, převážení, výroba,
dovoz a vývoz omamných látek, včetně konopí a jeho derivátů.
Tato jednání podléhají trestním sankcím, s výjimkou případů,
kdy jsou dotčená látka nebo produkt používány pro lékařské,
vědecké nebo vzdělávací účely, a pod podmínkou, že jim bylo uděleno
předchozí povolení.
13 Nizozemské
království uplatňuje politiku tolerance ve vztahu k prodeji a užívání
konopí. Tato politika vychází z rozlišení
mezi na jedné straně tzv. „tvrdými“ drogami, které přinášejí
nepřijatelná zdravotní rizika, a na straně druhé tzv. „měkkými“
drogami, které nevyvolávají stejné obavy, ačkoli považovány za
„rizikové“.
14 Politika
tolerance byla uplatňována v rámci pokynů vyhlášených College van
procureurs-generaal (kolegium státních zástupců).
Příslušné orgány vycházely při provádění selektivní represivní
politiky ze zásady účelnosti stíhání. V zájmu účinnosti trestních
stíhání je prodej konopí v přísně omezeném množství a za
kontrolovaných okolností tolerován, a je tak upřednostňováno potlačování
jiných trestných činů, které jsou považovány za nebezpečnější.
15 Tato
politika tolerance se projevuje zejména zřízením coffee shopů. V těchto
zařízeních, která náleží do kategorie restauračních
zařízení, je konopí prodáváno a užíváno stejně jako potraviny
a nealkoholické nápoje. Prodej alkoholických nápojů je naproti
tomu zakázán.
16 Místní orgány mohou povolit zřízení coffee shopů, pokud splňují určitá kritéria. Taková zařízení musí mít ke svému provozu
licenci a musí splňovat tytéž provozní a hygienické podmínky jako ostatní restaurační zařízení.
17 Podmínky,
za kterých může být prodej konopí v coffee shopech tolerován, jsou na
vnitrostátní úrovni stanoveny v pokynech Openbaar
Ministerie (státní zastupitelství). Tato kritéria, obecně
označovaná „kritéria AHOJG“, jsou následující:
„A (,affichering‘) droga nesmí být
předmětem reklamy; H (,harddrugs‘) zákaz prodeje tvrdých drog;
O (,overlast‘) coffee shop
nesmí obtěžovat; J (,jeugdigen‘) je zakázáno prodávat drogy
nezletilým (osobám mladším 18 let) a musí jim být zakázán přístup
do prostorů zařízení; G (,grote hoeveelheden‘) je zakázáno
prodat více než 5 gramů na osobu při každém nákupu. Krom toho tolerované
zásoby (,handelsvoorraad‘) coffee shopu nesmí přesáhnout 500
gramů.“
18 Obec
Maastricht přijala politiku v oblasti konopí, přičemž zejména
definovala několik přísných podmínek, za kterých je omezený
počet coffee shopů tolerován. V rozhodné době z hlediska
skutečností v původním řízení bylo těchto podmínek čtrnáct.
19 S cílem
omezit drogovou turistiku, či jí dokonce zabránit, Gemeenteraad (obecní
rada) této obce vložila rozhodnutím ze dne
20. prosince 2005 do obecně závazné místní vyhlášky obce
Maastricht (Algemene plaatselijke verordening Maastricht), ve znění
z roku 2006 (dále jen „APV“), kritérium bydliště. Tato změna
vstoupila v platnost dne 13. ledna 2006.
20 Podle
článku 2.3.1.3e prvního pododstavce APV je provozovateli zařízení ve
smyslu čl. 2.3.1.1 prvního pododstavce písm. a)
bodu 3 téže vyhlášky zakázáno, aby umožnil přístup do svého
zařízení jiným osobám než rezidentům nebo aby umožnil, aby se
tyto osoby v jeho zařízení zdržovaly. Pojem „zařízení“ je
definován tímto posledně uvedeným ustanovením jako místnost přístupná
veřejnosti, ve které jsou nabízeny k prodeji pomocí automatu či
jiným způsobem potraviny nebo nealkoholické nápoje, které
jsou konzumovány na místě. Pojem „rezident“ se podle
čl. 2.3.1.1 prvního pododstavce písm. d) této vyhlášky vztahuje na osoby
se skutečným bydlištěm v Nizozemsku.
21 Článek
2.3.1.3e druhý pododstavec APV stanoví, že Burgemeester van Maastricht
může rozhodnout, že ustanovení prvního pododstavce
se nepoužijí na jeden nebo více typů zařízení uvedených v této
vyhlášce v celé obci nebo v jedné či více jejích částech, které
stanoví. Rozhodnutím ze dne 13. července 2006 Burgemeester van
Maastricht zprostil v celé obci Maastricht některé kategorie
zařízení povinnosti odmítnout přístup nerezidentům, tedy
všechna zařízení uvedená v čl. 2.3.1.1 prvním pododstavci písm. a)
bodě 3, s výjimkou coffee shopů, čajoven a podobných zařízení
bez ohledu na jejich označení.
22 Podle
článku 2.3.1.5a písm. f) APV může Burgemeester van Maastricht zařízení
uvedené v čl. 2.3.1.1 prvním pododstavci písm. a)
bodě 3 této vyhlášky uzavřít, a to na dobu určitou nebo
neurčitou, jestliže provozovatel zařízení jedná v rozporu s jejím
čl. 2.3.1.3e prvním pododstavcem.
Skutkový základ sporu v původním řízení a předběžné otázky
23 Marc
Michel Josemans provozuje v obci Maastricht coffee shop Easy Going,
zařízení, ve kterém jsou prodávány a užívány měkké
drogy, nealkoholické nápoje, jakož i potraviny.
24 Na
coffee shop Easy Going se vztahuje politika tolerance uplatňovaná
Nizozemským královstvím ve vztahu k uvádění konopí na
trh. Prodej konopí, ačkoliv nedovolený, nevede k trestnímu
stíhání, dochází-li k němu ve schváleném coffee shopu a jsou-li
splněny určité podmínky, zejména kritéria AHOJG.
25 Na
základě dvou zjištění potvrzujících, že osobám, které nemají bydliště
v Nizozemsku, byl v rozporu s čl. 2.3.1.3e prvním
pododstavcem APV, jenž stanoví kritérium bydliště, umožněn
přístup do dotčeného coffee shopu, Burgemeester van Maastricht
toto zařízení rozhodnutím ze dne 7. září 2006 dočasně uzavřel.
26 Marc
Michel. Josemans podal proti tomuto rozhodnutí stížnost. Jelikož
Burgemeester van Maastricht tuto stížnost rozhodnutím
ze dne 28. března 2007 zamítl, podal M. M. Josemans žalobu
k Rechtbank Maastricht (okresní soud v Maastrichtu). Rozsudkem
ze dne 1. dubna 2008 tento soud zrušil uvedené rozhodnutí
a rozhodnutí ze dne 7. září 2006. Zákaz přístupu do coffee shopů
osobám, které nemají bydliště v Nizozemsku, stanovený APV,
představuje podle tohoto soudu nepřímou diskriminaci na základě
státní příslušnosti, jež je v rozporu s článkem 1 ústavy tohoto
státu. Naproti tomu právo Unie podle něj nebylo porušeno.
Z rozsudků ze dne 5. července 1988, Vereniging Happy Family
Rustenburgerstraat (289/86, Recueil, s. 3655), a ze dne 29. června
1999, Coffeeshop „Siberië“ (C‑158/98, Recueil, s. I‑3971) podle
jeho názoru vyplývá, že obchod s omamnými látkami nespadá
do působnosti Smlouvy o ES.
27 Marc
Michel Josemans a Burgemeester van Maastricht podali dne 5. a 8. května
2008 proti tomuto rozsudku odvolání k Raad van
State. Burgemeester van Maastricht zpochybňuje výklad
nizozemské ústavy. Marc Michel Josemans tvrdí, že právní úprava dotčená
v původním řízení představuje neodůvodněné nerovné zacházení
mezi občany Unie, konkrétně je pak osobám, které nemají bydliště
v Nizozemsku, odepřena možnost zakoupit legální zboží v coffee
shopech, což je v rozporu s právem Unie.
28 Za těchto okolností se Raad van State rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Podléhá taková právní
úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, o přístupu
nerezidentů do coffee shopů zcela
nebo zčásti Smlouvě o ES, zejména pak volnému pohybu zboží nebo
služeb nebo též zásadě zákazu diskriminace stanovené v článku
12 [ES] ve spojení s článkem 18 ES?
2) Pokud se použijí
ustanovení Smlouvy o ES o volném pohybu zboží nebo služeb, je zákaz
přístupu nerezidentů do coffee shopů
vhodným a přiměřeným prostředkem k omezení drogové turistiky
a obtěžujících jevů, které s sebou přináší?
3) Dopadá zákaz diskriminace
mezi občany na základě státní příslušnosti stanovený v článku 12 ES ve
spojení s článkem 18 ES na
právní úpravu přístupu nerezidentů do coffee shopů, jestliže se
nepoužijí ustanovení Smlouvy o ES o volném pohybu zboží nebo
služeb?
4) V případě kladné odpovědi,
je nepřímé rozlišování, ke kterému došlo v tomto ohledu mezi rezidenty
a nerezidenty, odůvodněné
a je zákaz přístupu nerezidentů do coffee shopů vhodným
a přiměřeným prostředkem k omezení drogové turistiky a obtěžujících
jevů, které s sebou přináší?“
K předběžným otázkám
Úvodní poznámky
29 Svojí
žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce se předkládající soud táže, zda
právo Unie brání takové obecní právní úpravě,
jako je ta, která je předmětem sporu v původním řízení, jež
zakazuje přístup do coffee shopů v dotčené obci osobám, které
nemají bydliště v Nizozemsku. Předkládající soud odkazuje
konkrétně na volný pohyb zboží upravený článkem 28 ES a následujícími,
na volný pohyb služeb zakotvený v článku 49 ES a následujících,
jakož i na zásadu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti
stanovenou v článku 12 ES ve spojení s článkem 18 ES, který se
týká občanství Unie.
30 Především
je třeba připomenout, jak vyplývá z bodů 15 až 17 tohoto rozsudku, že
coffee shopy jsou zařízení náležející do kategorie
restauračních zařízení, ve kterých je konopí prodáváno
uživatelům, kteří dosáhli věku 18 let. Takové zařízení vyžaduje provozní
licenci a musí krom toho splnit veškerá kritéria AHOJG.
31 Je
nesporné, že konopí prodávané v coffee shopech není součástí oběhu,
který je pod přísným dohledem příslušných orgánů, je-li
používáno pro lékařské nebo vědecké účely.
32 Jestliže,
jak uvádí nizozemská vláda, existují taková zařízení, jejichž činností
je pouze prodej konopí, nic to nemění na
tom, že ve vícero coffee shopech jsou prodávány a konzumovány
také nealkoholické nápoje a potraviny. Podle předkládajícího
rozhodnutí je tomu tak zejména pokud jde o coffee shop Easy
Going.
33 Za
takových okolností je třeba s ohledem na ustanovení uvedená v žádosti
o rozhodnutí o předběžné otázce posoudit jednak činnost
spočívající v prodeji konopí v coffee shopech a jednak otázku,
zda prodej nealkoholických nápojů a potravin v takových zařízeních
může mít vliv na odpověď určenou předkládajícímu soudu.
K první otázce
34 Podstatou
první otázky předkládajícího soudu je, zda se provozovatel coffee shopu
může v rámci své činnosti spočívající v prodeji
omamných látek, které nejsou součástí oběhu, který je pod
přísným dohledem příslušných orgánů, jsou-li používány pro lékařské
nebo vědecké účely, na jedné straně a nealkoholických nápojů
a potravin na druhé straně dovolávat proti takové obecní právní
úpravě, jako je obecní právní úprava dotčená v původním řízení,
článků 29 ES, 49 ES nebo článku 12 ES ve spojení s článkem
18 ES.
35 Pokud
jde o uvádění konopí na trh, M. M. Josemans má za to, že tato činnost
spadá do působnosti práva Unie a že právní úprava
dotčená v původním řízení je v rozporu se zásadou zákazu
diskriminace na základě státní příslušnosti. Burgemeester van
Maastricht,
jakož i nizozemská, belgická, německá a francouzská vláda,
naopak tvrdí, že na dotčenou činnost se nevztahují ani svobody
pohybu, ani zásada zákazu diskriminace, a to vzhledem
k existenci zákazu prodeje omamných látek. Evropská komise má za to,
že pro rozhodnutí o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
není nezbytné se vyjadřovat k uvádění konopí na trh.
36 V tomto
kontextu je třeba připomenout, že jelikož je škodlivost omamných látek,
včetně omamných látek z konopí, jako je marihuana,
obecně uznána, je jejich prodej zakázán ve všech členských
státech, s výjimkou přísně kontrolovaného obchodu, kdy jsou používány
pro lékařské a vědecké účely (viz v tomto smyslu rozsudky ze
dne 5. února 1981, Horvath, 50/80, Recueil, s. 385, bod 10; ze
dne 26. října 1982, Wolf, 221/81, Recueil, s. 3681, bod 8; ze
dne 26. října 1982, Einberger, 240/81, Recueil, s. 3699, bod
8; ze dne 28. února 1984, Einberger, 294/82, Recueil, s. 1177,
bod 15; ze dne 5. července 1988, Mol, 269/86, Recueil, s. 3627,
bod 15, a výše uvedený rozsudek Vereniging Happy Family
Rustenburgerstraat, bod 17).
37 Tato
právní situace je v souladu s jednotlivými mezinárodními instrumenty,
na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly
nebo k nimž přistoupily, jako jsou Jednotná úmluva Organizace
spojených národů o omamných látkách, uzavřená v New Yorku dne
30. března 1961, ve znění Protokolu z roku 1972, kterým se mění
Jednotná úmluva z roku 1961 (Sbírka smluv Organizace spojených národů, sv. 520, č. 7515, dále jen „Jednotná úmluva“), a Úmluva Organizace spojených národů o psychotropních látkách, uzavřená ve
Vídni dne 21. února 1971 (Sbírka smluv Organizace spojených národů,
sv. 1019, č. 14956). Opatření zakotvená těmito úmluvami byla následně
posílena a doplněna úmluvou uzavřenou ve Vídni dne
20. prosince 1988, jejímiž smluvními stranami jsou všechny
členské státy a Unie. Mezi látkami a produkty, na které se tyto
úmluvy vztahují, je uvedeno i konopí.
38 V preambuli
Jednotné úmluvy smluvní strany prohlašují, že jsou si vědomy své
povinnosti předcházet drogové závislosti a bojovat
s ní, a přitom uznávají, že lékařské využití omamných látek je
i nadále nezbytné ke zmírnění bolesti a že musí být přijata
vhodná opatření k zajištění toho, aby byly omamné látky
k tomuto účelu k dispozici. Podle článku 4 této Úmluvy smluvní strany
přijmou veškerá opatření nezbytná k tomu, aby omezily produkci,
výrobu, vývoz, dovoz, distribuci, obchod, použití a přechovávání
omamných látek výlučně [na případy, kdy k nim dochází] pro
lékařské a vědecké účely (viz výše uvedený rozsudek Wolf, bod 9,
a výše uvedený rozsudek ze dne 26. října 1982, Einberger, bod
9).
39 Pokud
jde konkrétně o právo Unie, rámcové rozhodnutí 2004/757 ve svém čl. 2
odst. 1 písm. a) stanoví, že členské státy přijmou
nezbytná opatření, aby dále uvedené úmyslné jednání, je-li
protiprávní, bylo trestné: nabízení, nabízení za účelem prodeje,
šíření, prodej, dodávání za jakýchkoliv podmínek a překupnictví
drog. Podle odstavce 2 tohoto článku jednání uvedené v odstavci
1 nespadá do oblasti působnosti tohoto rámcového rozhodnutí,
pokud se ho pachatelé dopustí výhradně pro svou vlastní spotřebu,
jak je vymezena vnitrostátními právními předpisy. V článku 1
bodě 1 tohoto aktu je upřesněno, že pojem „droga“ zahrnuje látky
uvedené v Jednotné úmluvě a v Úmluvě Organizace spojených
národů o psychotropních látkách, uzavřené ve Vídni dne 21. února
1971.
40 Mimoto
podle čl. 71 odst. 1 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14.
června 1985 se státy, které jsou jejími smluvními
stranami, zavázaly, že jak v oblasti přímého i nepřímého
prodeje omamných a psychotropních látek jakéhokoli druhu, včetně
konopí, tak i v oblasti držení těchto látek za účelem jejich
prodeje nebo vývozu, přijmou v souladu se stávajícími úmluvami
OSN veškerá opatření nezbytná pro předcházení nedovolenému
obchodu s omamnými a psychotropními látkami a jeho potlačování.
41 Z toho
vyplývá, že na omamné látky, které nejsou součástí oběhu, který je pod
přísným dohledem příslušných orgánů, jsou-li
používány pro lékařské a vědecké účely, se vzhledem k jejich
povaze vztahuje zákaz dovozu a prodeje ve všech členských státech
(viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Wolf, bod 10; ze dne
26. října 1982, Einberger, bod 10; ze dne 28. února 1984, Einberger,
bod 15; Mol, body 15 a 18; Vereniging Happy Family
Rustenburgerstraat, body 17 a 20, jakož i Coffeeshop „Siberië“, bod 14).
Okolnost, že některý z členských států kvalifikuje omamnou
látku jako měkkou drogu, nemůže toto tvrzení zpochybnit (viz v tomto
smyslu výše uvedený rozsudek Vereniging Happy Family
Rustenburgerstraat, bod 25).
42 Jelikož
je začlenění omamných látek, které nejsou součástí takového oběhu,
který je pod přísným dohledem, do hospodářského
a obchodního oběhu Unie zakázáno, nemůže se provozovatel coffee
shopu dovolávat svobod pohybu nebo zásady zákazu diskriminace,
pokud jde o činnost spočívající v prodeji konopí, proti takové
obecní právní úpravě, jako je obecní právní úprava dotčená
v původním řízení.
43 Tento
závěr nemůže být vyvrácen okolností, že Nizozemské království, jak
vyplývá z bodů 12 až 14 tohoto rozsudku, uplatňuje
politiku tolerance ve vztahu k prodeji konopí, třebaže je
obchod s omamnými látkami v tomto členském státě zakázán. Z judikatury
Soudního dvora totiž vyplývá, že takový zákaz není dotčen
pouhou skutečností, že orgány pověřené jeho uplatňováním, zejména
s ohledem na omezené lidské a materiální zdroje, upřednostňují
mírnější potlačování určitého typu obchodu s omamnými látkami,
protože považují jiné typy obchodu za nebezpečnější. Takový
přístup nesmí zejména nedovolený obchod s omamnými látkami pokládat
za hospodářský oběh, který je pod přísným dohledem příslušných
orgánů v lékařské a vědecké oblasti. Tento posledně uvedený
obchod je totiž skutečně legální, zatímco nedovolený obchod,
přestože je tolerován, zůstává zakázaný (viz v tomto smyslu výše
uvedený rozsudek Vereniging Happy Family Rustenburgerstraat,
bod 29).
44 Pokud
jde o prodej nealkoholických nápojů a potravin v coffee shopech, M. M.
Josemans, německá vláda a Komise se domnívají,
že Soudní dvůr by měl posoudit účinky právní úpravy dotčené
v původním řízení na výkon této činnosti. Německá vláda zdůrazňuje,
že toto zboží je konzumováno na místě. Komise pochybuje o tom,
že jej nerezidenti kupují s úmyslem vyvézt je do států, kde
mají bydliště. Ustanovení, která se použijí, jsou tak
ustanovení upravující volný pohyb služeb ve smyslu článku 49 ES,
a nikoli
ustanovení týkající se volného pohybu zboží ve smyslu článku
29 ES.
45 Burgemeester
van Maastricht, jakož i nizozemská, belgická a francouzská vláda,
tvrdí, že prodej nealkoholických nápojů a potravin
v takových zařízeních je zcela druhotný ve vztahu k prodeji
konopí a nemůže mít vliv na řešení sporu v původním řízení.
46 Tuto
posledně uvedenou tezi není možné přijmout. I když připustíme, že
coffee shopy jsou určeny hlavně k prodeji a užívání
konopí, nic to nemění na tom, že prodej nealkoholických nápojů
a potravin v takových zařízeních představuje zpravidla nezanedbatelnou
hospodářskou činnost. V odpovědi na otázku položenou Soudním
dvorem na jednání nizozemská vláda uvedla, že tato činnost obvykle
představuje mezi 2,5 % a 7,1 % z obratu coffee shopů v obci
Maastricht. Pokud jde konkrétně o hospodářskou situaci coffee
shopu Easy Going, podle údajů poskytnutých M. M. Josemansem se
část obratu tohoto zařízení z prodeje takového zboží nachází
v tomto rozmezí.
47 Je
tedy třeba přezkoumat, zda právní úprava dotčená v původním řízení může
pokud jde o prodej nealkoholických nápojů a potravin
ovlivnit, a případně v jakém rozsahu, výkon svobod pohybu
upravených články 29 ES a 49 ES nebo porušit zásadu zákazu diskriminace
„na základě státní příslušnosti“ ve smyslu článku 12 ES ve
spojení s článkem 18 ES.
48 Za
účelem určení toho, zda se taková činnost týká volného pohybu zboží nebo
volného pohybu služeb, je třeba připomenout, že
pojem zařízení je v čl. 2.3.1.1 prvním pododstavci písm. a)
bodě 3 APV definován jako místnost přístupná veřejnosti, ve které
jsou nabízeny k prodeji pomocí automatu či jiným způsobem
potraviny nebo nealkoholické nápoje, které jsou konzumovány na místě.
49 Za
takových okolností se zdá, jak uvedl generální advokát v bodě 76 svého
stanoviska, že prodej nealkoholických nápojů a potravin
v coffee shopech je restaurační činností charakterizovanou
souborem dílčích plnění a úkonů, mezi nimiž služby převažují nad
samotným dodáním zboží (viz obdobně rozsudek ze dne 10. března
2005, Hermann, C‑491/03, Sb. rozh. s. I‑2025, bod 27).
50 Jelikož
je aspekt volného pohybu zboží zcela druhotný ve vztahu k aspektu
volného pohybu služeb a může s ním být spojen, Soudní
dvůr přezkoumá právní úpravu dotčenou v původním řízení pouze
z hlediska posledně uvedené základní svobody (viz v tomto smyslu
rozsudky ze dne 24. března 1994, Schindler, C‑275/92, Recueil,
s. I‑1039, bod 22; ze dne 25. března 2004, Karner, C‑71/02,
Recueil, s. I‑3025, bod 46; ze dne 14. října 2004, Omega,
C‑36/02, Sb. rozh. s. I‑9609, bod 26; ze dne 3. října 2006, Fidium
Finanz, C‑452/04, Sb. rozh. s. I‑9521, bod 34, jakož i ze dne
1. července 2010, Dijkman a Dijkman-Laveleije, C‑233/09, Sb.
rozh. s. I‑0000, bod 33).
51 Pokud
jde o použitelnost článku 12 ES, který stanoví obecnou zásadu zákazu
jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti,
je třeba uvést, že se toto ustanovení použije autonomně pouze
v situacích upravených právem Unie, pro něž Smlouva o ES nestanoví
zvláštní pravidla o zákazu diskriminace (viz zejména rozsudky
ze dne 30. května 1989, Komise v. Řecko, 305/87, Recueil, s. 1461,
body 12 a 13; ze dne 11. října 2007, Hollmann, C‑443/06, Sb.
rozh. s. I‑8491, bod 28, jakož i ze dne 10. září 2009, Komise
v. Německo, C‑269/07, Sb. rozh. s. I‑7811, bod 98).
52 Vzhledem k tomu, že zásada zákazu diskriminace byla v oblasti volného pohybu služeb provedena článkem 49 ES, článek 12 ES
se za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, nepoužije.
53 Pokud
jde o použitelnost článku 18 ES, který stanoví obecně právo každého
občana Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území
členských států, je třeba konstatovat, že toto ustanovení
nachází své zvláštní vyjádření v ustanoveních zajišťujících volný
pohyb služeb (viz zejména rozsudky ze dne 6. února 2003,
Stylianakis, C‑92/01, Recueil, s. I‑1291, bod 18; ze dne 11. září
2007, Schwarz a Gootjes-Schwarz, C‑76/05, Sb. rozh. s. I‑6849,
bod 34, jakož i ze dne 20. května 2010, Zanotti, C‑56/09, Sb.
rozh. s. I‑4517, bod 24). Jelikož je třeba občany Unie, kteří
nemají bydliště v Nizozemsku a kteří si přejí navštívit coffee
shopy v obci Maastricht, aby zde konzumovali legální zboží,
považovat za „příjemce“ služeb ve smyslu článku 49 ES, není nezbytné,
aby Soudní dvůr rozhodoval o výkladu článku 18 ES.
54 Na
první otázku je proto třeba odpovědět, že provozovatel coffee shopu se
v rámci své činnosti spočívající v prodeji omamných
látek, které nejsou součástí oběhu, který je pod přísným
dohledem příslušných orgánů, jsou-li používány pro lékařské nebo
vědecké účely, nemůže dovolávat článků 12 ES, 18 ES, 29 ES
a 49 ES proti takové obecní právní úpravě, jako je obecní právní
úprava dotčená v původním řízení, která zakazuje přístup do
takových zařízení osobám, jež nemají bydliště v Nizozemsku. Co
se týče činnosti spočívající v prodeji nealkoholických nápojů
a potravin v těchto zařízeních, může se tento provozovatel užitečně
dovolávat článku 49 ES a následujících.
Ke druhé otázce
55 Druhá
otázka byla položena za předpokladu, že se za okolností sporu
v původním řízení použijí ustanovení upravující volný
pohyb zboží nebo ustanovení o volném pohybu služeb. Podstatou
této otázky je, zda taková obecní právní úprava, jako je obecní
právní úprava dotčená v původním řízení, představuje omezení
výkonu jedné z těchto svobod a zda uvedené opatření může být
případně odůvodněno cílem spočívajícím v boji proti drogové
turistice a obtěžujícím jevům, které s sebou přináší, a konečně
zda představuje přiměřené opatření vzhledem k tomuto cíli.
56 S ohledem
na odpověď na první otázku je třeba tuto otázku posoudit pouze
z hlediska článku 49 ES a následujících, a to s omezením
na přezkum účinků uvedené právní úpravy na prodej
nealkoholických nápojů a potravin v coffee shopech.
57 Je
nesporné, že podle právní úpravy dotčené v původním řízení je do coffee
shopů umožněn přístup pouze „rezidentům“. Tento
pojem se podle čl. 2.3.1.1 prvního pododstavce písm. d) APV
vztahuje na všechny osoby se skutečným bydlištěm v Nizozemsku.
Provozovatelé takových zařízení tak nejsou oprávněni poskytnout
restaurační služby osobám, které mají bydliště v jiných členských
státech, a tyto osoby jsou z využívání takových služeb
vyloučeny.
58 Z judikatury
Soudního dvora vyplývá, že zásada rovného zacházení, jejímž je článek
49 ES zvláštním vyjádřením, zakazuje zjevnou
diskriminaci, která se zakládá na státní příslušnosti, ale také
veškeré zastřené formy diskriminace, které prostřednictvím
uplatnění jiných rozlišovacích kritérií ve skutečnosti vedou ke
stejnému výsledku (viz zejména rozsudky ze dne 5. prosince
1989, Komise v. Itálie, C‑3/88, Recueil, s. 4035, bod 8; ze dne
16. ledna 2003, Komise v. Itálie, C‑388/01, Recueil, s. I‑721,
bod 13; ze dne 30. června 2005, Tod’s a Tod’s France, C‑28/04,
Sb. rozh. s. I‑5781, bod 19, jakož i ze dne 7. července 2005,
Komise v. Rakousko, C‑147/03, Sb. rozh. s. I‑5969, bod 41).
59 Tak
je tomu zejména v případě opatření, které rozlišuje v závislosti na
kritériu bydliště, vzhledem k riziku, že toto kritérium
bude působit hlavně v neprospěch státních příslušníků jiných
členských států, jelikož osobami, které v příslušném členském
státě nemají bydliště, jsou nejčastěji osoby, které nejsou jeho
státními příslušníky (viz zejména rozsudek ze dne 29. dubna
1999, Ciola, C‑224/97, Recueil, s. I‑2517, bod 14; výše uvedený
rozsudek ze dne 16. ledna 2003, Komise v. Itálie, bod 14;
rozsudek ze dne 1. října 2009, Gottwald, C‑103/08, Sb. rozh.
s. I‑9117, bod 28, jakož i rozsudek ze dne 13. dubna 2010, Bressol
a další, C‑73/08, Sb. rozh. s. I‑2735, bod 45).
60 Je však třeba přezkoumat, zda takové omezení může být objektivně odůvodněno oprávněnými zájmy uznanými právem Unie.
61 Německá
vláda má za to, že právní úprava dotčená v původním řízení je
odůvodněna odchylnými ustanoveními čl. 46 odst. 1 ES
ve spojení s článkem 55 ES, tedy důvody veřejného pořádku,
veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví. Burgemeester van Maastricht,
jakož i belgická vláda, podpůrně uplatňují důvody veřejného
pořádku a veřejné bezpečnosti. Podle nizozemské vlády je nezbytnost
bojovat proti drogové turistice cílem obecného zájmu ve smyslu
judikatury vycházející z rozsudku ze dne 20. února 1979, Rewe-Zentral,
zvaný „Cassis de Dijon“ (120/78, Recueil, s. 649).
62 Komise,
i když uznává důležitost boje proti drogové turistice, tvrdí, že
uvedená právní úprava, která má diskriminační povahu,
může být slučitelná s právem Unie pouze tehdy, když spadá pod
ustanovení výslovně upravující výjimku, tedy pod článek 46 ES
ve spojení s článkem 55 ES. Výjimky stanovené těmito
ustanoveními musí být vykládány restriktivně. Pokud jde konkrétně
o důvody
veřejného pořádku, těchto důvodů je možné se dovolávat jen
v případě skutečné a dostatečně závažné hrozby, kterou je dotčen
základní společenský zájem (viz zejména rozsudek ze dne 27.
října 1977, Bouchereau, 30/77, Recueil, s. 1999, bod 35).
63 V projednávané
věci je nesporné, že cílem právní úpravy dotčené v původním řízení je
ukončit obtěžování způsobené velkým počtem
turistů, kteří chtějí koupit nebo užívat konopí v coffee
shopech v obci Maastricht. Podle informací poskytnutých Burgemeester
van Maastricht na jednání přiláká čtrnáct coffee shopů této
obce přibližně 10 000 návštěvníků za den a o něco více než 3,9
milionů návštěvníků za rok, z nichž 70 % nemá bydliště
v Nizozemsku.
64 Burgemeester
van Maastricht a nizozemská vláda uvádí, že problémy spojené s prodejem
měkkých drog, které vznikají v této obci,
jako jsou různé formy obtěžování a trestné činnosti, jakož
i rostoucí počet nezákonných míst, kde se prodávají drogy, včetně
tvrdých drog, se s drogovou turistikou zhoršily. Belgická,
německá a francouzská vláda poukazují na narušování veřejného pořádku,
které tento jev, včetně nedovoleného vývozu konopí, způsobuje
v jiných členských státech než v Nizozemském království, zvláště
v jeho sousedních státech.
65 Je
třeba uvést, že boj proti drogové turistice a obtěžujícím jevům, které
s sebou přináší, spadá do rámce boje proti drogám.
Souvisí jak s udržováním veřejného pořádku, tak s ochranou
zdraví občanů, a to jak na úrovni členských států, tak na úrovni
Unie.
66 Vzhledem
k závazkům Unie a jejích členských států je nepochybné, že výše uvedené
cíle představují legitimní zájem, který může
v zásadě odůvodnit omezení povinností uložených právem Unie,
byť by se jednalo o povinnosti uložené na základě základní svobody,
jako je volný pohyb služeb.
67 V tomto
kontextu je třeba připomenout, jak vyplývá z bodů 11, 37 a 38 tohoto
rozsudku, že nezbytnost bojovat proti drogám
byla uznána jednotlivými mezinárodními úmluvami, na jejichž
tvorbě členské státy, a dokonce Unie, spolupracovaly nebo k nimž
přistoupily. V preambulích těchto nástrojů jsou připomenuta
nebezpečí, která představuje zejména poptávka po omamných
a psychotropních
látkách a nedovolený obchod s těmito látkami pro zdraví
a blahobyt osob, jakož i nepříznivé účinky, jež mají tyto jevy na
hospodářské, kulturní a politické základy společnosti.
68 Krom
toho nezbytnost bojovat proti drogám, zejména předcházením drogové
závislosti a potlačováním nedovoleného obchodu s takovými
produkty nebo látkami, byla zakotvena v čl. 152 odst. 1 ES,
jakož i v článcích 29 SEU a 31 SEU. Pokud jde o ustanovení sekundárního
práva, rámcové rozhodnutí 2004/757 ve svém prvním bodu
odůvodnění uvádí, že nedovolený obchod s drogami ohrožuje zdraví,
bezpečnost
a kvalitu života občanů Unie stejně jako legální hospodářskou
činnost, stabilitu a bezpečnost členských států. Mimoto, jak
vyplývá z bodu 10 tohoto rozsudku, některé nástroje Unie se
výslovně týkají prevence drogové turistiky.
69 Opatření
omezující volný pohyb služeb však mohou být odůvodněna cílem
spočívajícím v boji proti drogové turistice a obtěžujícím
jevům, které s sebou přináší, pouze tehdy, když jsou způsobilá
zaručit uskutečnění tohoto cíle a nepřekračují meze toho, co
je k jeho dosažení nezbytné (viz v tomto smyslu výše uvedený
rozsudek Omega, bod 36; rozsudek ze dne 11. prosince 2007, International
Transport Workers’ Federation a Finnish Seamen’s Union,
C‑438/05, Sb. rozh. s. I‑10779, bod 75, jakož i rozsudek ze dne
14. února
2008, Dynamic Medien, C‑244/06, Sb. rozh. s. I‑505, bod 42).
70 V této
souvislosti je třeba připomenout, že omezující opatření může být
považováno za omezení způsobilé zaručit uskutečnění
sledovaného cíle pouze tehdy, když skutečně odpovídá snaze
dosáhnout jej soudržným a systematickým způsobem (viz v tomto smyslu
rozsudky ze dne 10. března 2009, Hartlauer, C‑169/07, Sb. rozh.
s. I‑1721, bod 55; ze dne 19. května 2009, Apothekerkammer
des Saarlandes a další, C‑171/07 a C‑172/07, Sb. rozh.
s. I‑4171, bod 42, jakož i ze dne 8. září 2009, Liga Portuguesa de
Futebol Profissional et Bwin International, C‑42/07, Sb. rozh.
s. I‑7633, body 59 až 61).
71 Marc
Michel Josemans zpochybňuje vhodnost a přiměřenost právní úpravy
dotčené v původním řízení. Tato právní úprava se podle
něj vztahuje výlučně na coffee shopy. Přitom podle kritérií
AHOJG jsou tato zařízení nucena, na rozdíl od nezákonných prodejních
míst v obci Maastricht, kde se prodávají drogy, bojovat proti
obtěžujícím jevům vyvolávaným jejich klienty. Krom toho uvedená
právní úprava může podle jeho názoru přivést drogové turisty
k nezákonným kanálům.
72 Komise
má pochybnosti o nezbytnosti právní úpravy dotčené v původním řízení,
jakož i o její soudržnosti. Zdůrazňuje, že vnitrostátní
opatření, jehož cílem je bojovat proti obtěžujícím jevům
způsobeným užíváním drog, musí být založeno na objektivních
a nediskriminačních
kritériích. V tomto kontextu Komise připomíná rozsudek ze dne
18. května 1982, Adoui a Cornuaille (115/81 a 116/81, Recueil,
s. 1665), který se týká práva pobytu nebo práva usazování
prostitutek, jakož i judikaturu, která z něho vyplývá.
73 Burgemeester
van Maastricht, jakož i nizozemská, belgická a německá vláda, mají
naproti tomu za to, že právní úprava dotčená
v původním řízení představuje vhodný a přiměřený prostředek
k boji proti drogové turistice a obtěžujícím jevům, které s sebou
přináší. Burgemeester van Maastricht a nizozemská vláda uvádí,
že jednotlivá opatření přijatá obcemi, které uplatňují politiku
tolerance ve vztahu ke coffee shopům, s cílem tomuto jevu
čelit, neumožnila dosáhnout sledovaného cíle.
74 V projednávané
věci nelze popřít, že politika tolerance uplatňovaná Nizozemským
královstvím ve vztahu k prodeji konopí podněcuje
osoby, které mají bydliště v jiných členských státech, k cestě
do tohoto státu, konkrétně pak do obcí, kde jsou coffee shopy
tolerovány, zvláště v příhraničních oblastech, aby zde
zakoupily a užívaly tuto omamnou látku. Krom toho podle údajů
vyplývajících
ze spisu část těchto osob nakupuje konopí v takových zařízení
za účelem nezákonného vývozu této drogy do jiných členských
států.
75 Je nesporné, že takový zákaz přístupu nerezidentů do coffee shopů, jaký je předmětem sporu v původním řízení, je opatřením
způsobilým podstatně snížit drogovou turistiku a v důsledku toho omezit problémy, které s ní souvisí.
76 V této
souvislosti je třeba zdůraznit, že samotná diskriminační povaha právní
úpravy dotčené v původním řízení nemůže znamenat,
že způsob, kterým tato právní úprava sleduje vytýčený cíl, je
nekoherentní. Ačkoli měl Soudní dvůr ve svém výše uvedeném rozsudku
Adoui a Cornuaille za to, že členský stát se nemůže užitečně
dovolávat důvodů veřejného pořádku vůči jednání nerezidenta,
jelikož nepřijímá represivní opatření nebo jiná skutečná
a účinná opatření, když se téhož jednání dopustí jeho vlastní státní
příslušníci, nic to nemění na tom, že spor v původním řízení
zapadá do odlišného právního kontextu.
77 Jak
již bylo připomenuto v bodě 36 tohoto rozsudku, uvádění omamných látek
na trh je podle mezinárodního práva a práva Unie
zakázáno ve všech členských státech, s výjimkou přísně
kontrolovaného obchodu s takovými produkty a látkami používanými pro
lékařské a vědecké účely. Naproti tomu jednání, kterého se týká
rozsudek citovaný v předchozím bodě, tedy prostituce, nehledě
na obchodování s lidmi, není mezinárodním právem ani právem
Unie zakázáno. Toto jednání je totiž v několika členských státech
tolerováno nebo regulováno (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne
20. listopadu 2001, Jany a další, C‑268/99, Recueil, s. I‑8615,
bod 57).
78 Přitom
nemůže být považováno za nekoherentní, že členský stát přijímá vhodná
opatření, aby čelil značnému přílivu rezidentů
z jiných členských států, kteří si přejí využít prodeje
produktů, na něž se vzhledem k jejich povaze vztahuje zákaz prodeje
ve všech členských státech, který je v tomto státě tolerován.
79 Pokud
jde o působnost právní úpravy dotčené v původním řízení, je třeba
připomenout, že tato právní úprava se vztahuje pouze
na zařízení, jejichž hlavní činnost spočívá v prodeji konopí.
Tato právní úprava nijak nebrání tomu, aby osoba, která nemá
bydliště v Nizozemsku, navštívila v obci Maastricht jiná
restaurační zařízení, aby zde konzumovala nealkoholické nápoje
a potraviny.
Podle nizozemské vlády je takových zařízení více než 500.
80 Co
se týče možnosti přijmout opatření, která jsou méně omezující pro volný
pohyb služeb, vyplývá ze spisu, že v obcích uplatňujících
politiku tolerance ve vztahu ke coffee shopům byla zavedena
různá opatření určená k boji proti drogové turistice a obtěžujícím
jevům, které s sebou přináší, jako například omezení počtu
coffee shopů nebo otvírací doby takových zařízení, zavedení sytému
karet umožňujících klientům přístup do těchto coffee shopů nebo
také snížení množství konopí, které si může koupit jedna osoba.
Podle údajů poskytnutých Burgemeester van Maastricht, jakož
i nizozemskou vládou se tato opatření nicméně ukázala jako nedostatečná
a neúčinná vzhledem ke sledovanému cíli.
81 Pokud
jde konkrétně o možnost povolit nerezidentům přístup do coffee shopů
s tím, že jim bude odmítnut prodej konopí, je třeba
uvést, že není snadné dohlížet a přesně kontrolovat, že tento
produkt není nerezidentům prodáván, ani že jej neužívají. Mohlo
by krom toho dojít k tomu, že takový přístup bude podporovat
nedovolený obchod nebo následný prodej konopí nerezidentům ze
strany rezidentů uvnitř coffee shopů.
82 Přitom
členským státům nelze upírat možnost naplňovat cíl spočívající v boji
proti drogové turistice a obtěžujícím jevům,
které s sebou přináší, zavedením obecných pravidel, která jsou
vnitrostátními orgány snadno používána a kontrolována (viz
obdobně rozsudek ze dne 10. února 2009, Komise v. Itálie,
C‑110/05, Sb. rozh. s. I‑519, bod 67, jakož i rozsudek ze dne 4.
června 2009, Mickelsson a Roos, C‑142/05, Sb. rozh. s. I‑4273,
bod 36). V projednávané věci žádný poznatek vyplývající ze
spisu neumožňuje předpokládat, že sledovaný cíl může být
zajištěn tím, že by byl nerezidentům umožněn přístup do coffee shopů
s tím, že jim bude odmítnut prodej konopí, na takové úrovni,
jakou zamýšlí právní úprava dotčená v původním řízení.
83 Za
těchto podmínek je třeba konstatovat, že taková právní úprava, jako je
právní úprava dotčená v původním řízení, je způsobilá
zaručit uskutečnění cíle spočívajícího v boji proti drogové
turistice a obtěžujícím jevům, které s sebou přináší, a nepřekračuje
meze toho, co je k jeho dosažení nezbytné.
84 S ohledem
na všechny předcházející úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak,
že článek 49 ES musí být vykládán v tom
smyslu, že taková právní úprava, jako je právní úprava dotčená
v původním řízení, představuje omezení volného pohybu služeb
zakotveného Smlouvou o ES. Toto omezení je nicméně odůvodněno
cílem spočívajícím v boji proti drogové turistice a obtěžujícím
jevům, které s sebou přináší.
Ke třetí a čtvrté otázce
85 Třetí a čtvrtá otázka byly položeny podpůrně a týkají se použití zásady zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti
stanovené v článku 12 ES ve spojení s článkem 18 ES, který upravuje volný pohyb občanů Unie.
86 Vzhledem k odpovědi poskytnuté na první otázku není namístě na tyto otázky odpovídat.
K nákladům řízení
87 Vzhledem
k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu
incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu
před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení
příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření
Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se
nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:
1) Provozovatel coffee shopu se
v rámci své činnosti spočívající v prodeji omamných látek, které nejsou
součástí oběhu, který
je pod přísným dohledem příslušných orgánů, jsou-li
používány pro lékařské nebo vědecké účely, nemůže dovolávat článků
12 ES,
18 ES, 29 ES a 49 ES proti takové obecní právní úpravě, jako
je obecní právní úprava dotčená v původním řízení, která zakazuje
přístup do takových zařízení osobám, jež nemají bydliště
v Nizozemsku. Co se týče činnosti spočívající v prodeji nealkoholických
nápojů a potravin v těchto zařízeních, může se tento
provozovatel užitečně dovolávat článku 49 ES a následujících.
2) Článek 49 ES musí být vykládán
v tom smyslu, že taková právní úprava, jako je právní úprava dotčená
v původním řízení, představuje
omezení volného pohybu služeb zakotveného Smlouvou o ES.
Toto omezení je nicméně odůvodněno cílem spočívajícím v boji proti
drogové turistice a obtěžujícím jevům, které s sebou
přináší.